Majitel masokombinátu Steinhauser: Ve špekáčcích za 50 korun není skoro žádné maso

Když si Ladislav Steinhauser pronajal na počátku devadesátých let v Tišnově u Brna stará městská jatka, získal s nimi i řadu obtěžujících nájemníků - potkanů. "Tehdy panovaly mnohem mírnější hygienické předpisy, a přesto to tam bylo na okamžité zavření. Přestříkání na "růžovo" nestačilo, museli jsme podnik celý přestavět, nesnáším nepořádek," vzpomíná sedmapadesátiletý uzenář Steinhauser, jehož stejnojmenný masokombinát získal v prosinci cenu Vodafone Firma roku 2011.

Po sametové revoluci se tuzemský masný průmysl potápěl v dluzích a podniky přestaly zemědělským družstvům za dodávky platit. Steinhauser jim slíbil, že zaplatí v termínu.

"Na dodací listy jsem se podepisoval jménem, na což nebyli zemědělci zvyklí. Místo anonymního podniku jim peníze slibovala konkrétní osoba. Možná proto se nám je tehdy podařilo přesvědčit ke spolupráci," vzpomíná muž, který začal s podnikáním měsíc po úmrtí své první ženy. "Bude to znít jako klišé, ale mně ta práce opravdu pomohla překonat životní kotrmelec," říká Steinhauser.

Ve špekáčku musí být maso

Protože podnikatele kromě produkce špekáčků a šunky bavila i stavařina, vymyslel si sám projekt výstavby nového objektu, kde se vyráběly tři tuny masných potravin denně. Místo velkoryse stavěného provozu využil v novém objektu každý kout. "Když lidé na bourárně masa připravili surovinu, museli mít prázdnou chladírnu, jinak by nemohli pokračovat v práci. Jednotlivé složky provozu na sebe stále tlačily a tím vše rychle odsýpalo," vypráví Steinhauser.

Na počátku rozvážel zboží starým oltcitem, ze kterého vymontoval zadní sedačky. "Vešlo se tam přesně čtrnáct beden. Objížděl jsem okolí a ptal se, zda by lidé nekoupili pár kilo klobás. Jakmile ochutnali, začaly objednávky rychle přibývat. Z kil se staly tuny a z tun desítky tun," vzpomíná.

Zpočátku se však firma stala několikrát obětí nepoctivců, kteří nakoupili plný vůz masa, zaplatili polovinu kontraktu v hotovosti a už se nikdy neukázali. "Bylo to divoké období, kdy ještě pořádně nefungovaly banky a všechno se platilo v hotovosti," říká podnikatel.

Dosavadní prostory přestaly brzy stačit a bylo nutné výrobu rozšířit. Aby přestavba nenarušila výrobu, musela probíhat pouze v noci a o víkendech. Konstrukce, po kterých se maso posunuje, se vypáraly a postavily se nové linky. "Někdy jsme na sebe se stavbaři hodně křičeli, protože jsem věděl, že za hodinu přijdou zaměstnanci do práce a budou ty vypárané konstrukce potřebovat. Naštěstí se to vždy povedlo na poslední chvíli nějak posvařovat," směje se Steinhauser.

V prvních letech měla firma tisíce malých odběratelů, kteří maso a uzeniny prodávali ve svých obchůdcích. Časem se největšími zákazníky firmy staly obchodní řetězce. Ty však tlačí silně na cenu. "Zákazníci si bohužel často neuvědomují, jakou kvalitu mohou za nízké ceny dostat. Koupí si špekáček za padesát korun a diví se, že když takový výrobek napíchnou při opékání na prut, často spadne do ohně. Není v něm totiž skoro žádné maso," říká Steinhauser, jehož tradiční špekáček obdržel loni značku Česká kvalita.

Šanci mají i menší hráči

Aby se podnikatel odlišil, specializuje se spíše na dražší uzenářský sortiment. "Nikdy jsme nebyli laciní. Zato jsme ale nikdy nedávali do uzenin mouku, nepoužíváme ani žádné další levné přísady či náhražky," tvrdí Steinhauser.

Strategie mu zatím vychází, za letošní rok navýšil o šestnáct procent výrobu a o zákazníky prý nouzi nemá. V podnikání mu pomáhá i přítomnost velkých hráčů na trhu. "Obchodní řetězce si často řeknou, že nechtějí být závislé pouze na velkých, a osloví i menší výrobce. A to je naše šance," říká Steinhauser, který si zakládá na tom, že jeho firma funguje od začátku bez půjčených peněz.

"Díky tomu, že u nás nezvoní každý měsíc lidé z banky, nic nás netlačí do velkých objemů výroby. Nehraje roli, jestli jeden měsíc vyrobíme 400 tun a druhý 300 tun," vysvětluje.

Do firmy Steinhauser neputuje žádné zvíře déle než dvě hodiny - firma odebírá výhradně od českých dodavatelů. "Vsadili jsme na dlouhodobé vztahy s našimi dodavateli. Platíme zemědělcům kvalitu, tedy o něco více, oni pak ale s důvěrou nakupují na našich prodejnách," říká podnikatel.

Chyby mažu z hlavy

VÍCE O JÍDLE

 

 

 

 

 

Vše o jídle a jeho kvalitě

NALEZNETE ZDE

Ladislav Steinhauser začal podnikat se svým otcem. Když před lety zemřel, podnikatel si uvědomil, že firma nemůže stát na jednom člověku. Ředitele nehledal. Volba padla na dlouholetého kolegu Martina Kloudu, který do firmy přišel před dvaceti lety jako učeň.

"Vždy jsem říkal, že největší hrozbou pro firmu je její majitel. Může si totiž při jejím řízení všechno dovolit, a udělat tak obrovské kopance," vysvětluje Steinhauser, který už dva roky působí ve funkci děkana Fakulty veterinární hygieny a ekologie Veterinární a farmaceutické univerzity Brno. Fungování firmy tak kontroluje zpovzdálí.

Když se má zamyslet nad některými chybami, kterých se v podnikání dopustil, marně přemýšlí, jaké jmenovat. "Chyb jsem udělal spoustu, ale řídím se zásadou: chybu přiznej, snaž se ji napravit a vygumuj ji z hlavy. Ukládání negativních zkušeností do mozku ničemu neprospěje," je přesvědčen podnikatel.

V letošním roce doufá, že i přes očekávané ekonomické bouře udrží firma loňský šestnáctiprocentní růst. "Máme vytvořenou rezervu na investice. Když se tuzemská ekonomika propadne a lidé začnou kupovat levnější potraviny, použijeme tuto rezervu na zalepení provozních výdajů," říká na závěr podnikatel Steinhauser a dodává: "Osvědčenou strategii měnit nebudeme."

RODINNÁ TRADICE
Majitel vítězné firmy roku Ladislav Steinhauser má řeznické řemeslo v genech. Jeho předkové podnikali v uzenářství již v 18. století.
FOTO: HN - LUKÁŠ BÍBA