Adam Drda: Třicet let anticharty, koruny českého úpadku

Třicet let anticharty, koruny českého úpadku

Po lednovém shromáždění "vážných" umělců v národním v divadle, kteří (slovy Rudého práva) manifestovali své jednotné odhodlání uskutečňovat kulturní politiku strany a státu, učinili totéž 4. února "zábavní" umělci v Divadle hudby. Smyslem těchto a dalších akcí byl odsudek Charty 77, jejíž signatáři konstatovali, že mnohá ústavou garantovaná práva (například svobody projevu) jsou v husákovském komunismu zcela iluzorní a že je třeba to změnit. Antichartisté pak de facto vzkázali společnosti a světu: Charta lže, že jste ji nečetli, to je fuk, zřízení, v němž žijeme, je dobré, stojíme za ním. Podpořili tedy policejní stát.

Potíže milosrdné mlhy

Anticharta byla prorežimní komedie a hanebnost. To už se řeklo mnohokrát, proč tedy o věci psát znovu? Především proto, že se kolem ní vytvořila milosrdná mlha. K režimu loajální umělci jsou dnes soustavně ospravedlňováni, někteří prý byli k podpoře KSČ brutálně donuceni, jiní si ani neuvědomovali, co dělají, další byli připsáni pod "provolání loajality" někým jiným, navíc nelze po každém chtít, aby byl hrdinou v ovzduší teroru, atd.
Debata o antichartě jako by se tak zredukovala na diskusi o národních televizních oblíbencích (podepsala to ta Vondráčková? jak zpracovali Wericha?) - přitom zásadnější otázky, totiž v jaké atmosféře se ta věc zrodila, co způsobila a nakolik je v pravém slova smyslu "národním produktem", zůstávají stranou.

Začalo to mnohem dřív

Po okupaci země v roce 1968 pracoval nový kolaborantský komunistický aparát na tzv. konsolidaci, to jest pacifikoval společnost, která začala příliš svobodně dýchat. Páteř se národu podle všeho ohýbala neuvěřitelně rychle. Historik Jan Tesař zaznamenává, že už v květnu 1969 se konalo pravidelné valné shromáždění akademie věd, přičemž jen dva (!) delegáti hlasovali proti zaslání pozdravu Gustávu Husákovi. Režisérka Agniezska Holland, která studovala v Praze, píše o atmosféře v tehdejším Československu: "měla jsem ráda ty lidi a viděla jsem, jak sestupují do té žumpy stále hlouběji..., až po pás, až po krk, až po uši. ... Zlom nastal ve vědomí společnosti někdy mezi lednem a květnem roku 1969. V lednu se upálil Jan Palach a to bylo chápáno jako akt národního heroismu... O tři měsíce později, přibližně na témže místě, se upálil další chlapec, Jan Zajíc. A nikdo ho už nechtěl slyšet, už to bylo v té chvíli lidem nepříjemné, už to najednou byl blázen." Spisovatel Zdeněk Urbánek píše v jednom svém textu: "Sedmdesátá léta patří k nejhorším ve zdejší nové době. Výmluvy na velmoci, ale ve vlastní mysli místo vzdoru rezignace. Byl to děs."
Popsaná rezignace a ohýbání páteře se v 70. letech děly bez teroru, zdá se, že úplně stačil strach. Jistěže i tehdy byli za katrem aktivní oponenti, ale režim se choval krutě právě jen k těm aktivním, kteří se nedali vyděsit "jinými prostředky" - a nutno zdůraznit, že hrozba vyhození z práce nebo nepřijetí dítěte na školu je sice hnusná šikana, ale není to totéž co teror, tedy vězení, mučení, každodenní ohrožení života. Jak se to vztahuje k antichartě? Vede k ní přímá linie.
Komunistický režim odstartoval mohutnou kampaň proti chartistům hned na počátku ledna 1977. Byla natolik odporná, že se s ní soudný středně vzdělaný a alespoň trochu vnitřně svobodný člověk nemohl ztotožnit ani na okamžik. Nešlo jen o pár článků v Rudém právu, ale o soustředěný nápor ve všech médiích, v němž státní moc vyhrožovala konkrétním lidem, haněla je a pomlouvala, dělala z nich kriminálníky, vydělovala je z národa, sáhla i k antisemitismu.
Po celou dobu přitom vyjadřovali v médiích souhlas s tímto postupem znormalizovaní vědci, sportovci, akademici, dělníci, hudebníci, spisovatelé... Shromáždění umělců ve zlaté kapličce a v Divadle hudby tedy nepředstavovala počátek kampaně, ale její korunu.
A v tom je právě jádro věci: během několika lednových týdnů se čeští nezakázaní umělci mohli zorientovat, promyslet si, jak na kampaň zareagují, seznámit se s prohlášením Charty (kolik jich to asi udělalo), vymyslet, jakým způsobem ji podpoří nebo jak zmírní dopad komunistického útoku. Mohli, kdyby jim to stálo za to, ale většinou neudělali nic. Což znamená, že jim osud několika desítek signatářů, často jejich přátel, byl naprosto lhostejný, anebo byli ochromeni vlastním přepjatým strachem. Prostě lidsky selhali, resignovali na obhajobu slabšího a ohroženého. Aniž by jim cokoli podstatného hrozilo, dali najevo, že udělají prakticky vše, co se od nich žádá, že už - slovy Agniezsky Holland - vězí v žumpě až po uši. Měli to ulehčené vědomím, že znormalizovaný národ jejich postoj přijme, že jsou s ním zajedno.

K čemu anticharta byla?

Komunistickému aparátu včetně StB posloužila anticharta jako velmi cenná informace. Představitelé režimu nepochybně věděli, že společnost je zpracovaná, ale neměli to ověřené. Když se v roce 1976 zaktivizovalo relativně malé intelektuální společenství na podporu pronásledovaných členů The Plastic People of the Universe, režim byl podle všeho zaskočen. A o pár měsíců později v případě Charty 77 už nechtěl nic nechat náhodě. Bylo zjevné, že odvahu postavit se proti bezpráví najde jen menšina; nejasné však bylo, nakolik se k ní připojí ti, kdo jsou v národě považováni za významné osobnosti.

Nikdo je nebude bránit

Poznatek, který z anticharty vzešel, musel komunistické funkcionáře naplnit optimismem. Zjistili, že skutečnou elitu národa netvoří herci a různí kašpaři z televize, ale ti, kdo podepsali Chartu 77, skončili v emigraci nebo se proti režimu postavili jinak a byli již vyhnáni na společenskou periferii. A zjistili také, že proti té skutečné elitě mohou v příštích měsících a letech postupovat mnohem tvrději než dosud, protože ji nikdo nebude bránit. Národ se spokojil s náhradní elitou anticharty, protože shledal pohodlnějším být právě s ní na jedné lodi; v tu chvíli se zřejmě narýsovala cesta ke skutečně brutálním estébáckým akcím typu Asanace.
V novinách jsem se dočetl, že několik set maďarských intelektuálů a umělců včetně například dirigenta Zoltána Kocsise v roce 1977 protestovalo proti pronásledování signatářů Charty. To je dobré: Maďaři měli v hlavě jasněji než tuzemská smetánka. Autor je novinář