Haddon: Proč je třeba včas stáhnout kalhoty

Sobci v kruzích pekelných

Jako rozený skeptik si Haddon vzal k srdci fakt, že v hloubi duše jsme skoro všichni založením autisté a že svět náchylný k Murphyho zákonům nenabízí manuál, co si počít s osudovými ranami. Díky naší sebestřednosti si autor může v próze dobře představit výchozí situaci filmu Invaze barbarů otočenou naruby, uvítat na scéně smrtelnou chorobu a zacházet s ní podle pravidel černého humoru. Napohled přirozená, ale čím dál přemrštěnější reakce na nepotvrzenou diagnózu pak snadno nahlodá soužití v provinčním domku, kde není něco v pořádku, jinak by ho nepodemlel podivný ekzém na dědově noze.

V očích postiženého důchodce George Halla, který nerad zkouší víc než jednu novotu denně, jde o neklamný příznak rakoviny, o jejíž nevyléčitelnosti je přesvědčen stejně pevně jako o tom, že penze je obdoba návratu z Vietnamu. Začne se podle toho chovat - a protože se už odnaučil umění druhým naslouchat a svěřovat se jim, roztáčí jeho mlčenlivá hrůza kolotoč deprese, jejímž prostřednictvím tvůrce ukazuje bludný kruh, ve kterém jsou podle Sartra peklo "ti druzí".

A totéž si myslí oni. Vždyť i kdyby George nakrásně chtěl a rozmluvil se, asi by se vážně neměl o koho opřít, neboť poměry v jeho domácnosti spíš než podzimek nukleární rodiny připomínají vycíděné a vysprejované odcizení, na které autor hledí s úšklebkem.

Georgeova žena v tvarohovém těle zdaleka nerezignovala a potají se stýká s manželovým exkolegou. Do toho neuvážená svatba jejich rozvedené dcery, jež pošilhává po partnerově zázemí, přestože v citech značně zaostává za nevzdělaným, zato upřímnějším ženichem. Její bratr - gay, jehož pseudoproblém je paradoxně nejokatější - tedy ve snaze překonat citovou krizi urovnává to, co už urovnat nelze. Přinejmenším do doby, než milí Hallovi pochopí, že milovat obnáší přijmout fakt, že tím zároveň o leccos přijdou, že blízké osoby smějí mít občas potíže a že je někdy umění nezbláznit se za nocí ze zoufalství z toho, jaký lepší život jsme mohli vést.

Kdy, když ne hned?

Pečlivě vygradovaná groteska, která porcuje deziluze postav až do frašky parodující ostrovní svatební komedie typu Čtyři svatby a jeden pohřeb, je plná jedovatě pochmurných scének, v nichž se postavám nedostává nejprostšího porozumění. Haddon však chybějící komunikaci nemíní přeceňovat na americký způsob ani vytahovat z příruček spásonosná moudra - na to má dostatek praxe.

Pojímá prózu spíš jako facku anglické rezervovanosti, jíž se kdysi hrozil už Arthur Conan Doyle, když se zamýšlel nad alibistickým národním úslovím: "Nač stahovat kalhoty, když brod je ještě daleko?" Inu, patrně je lepší vyčkat do doby, až bude mrtvole pomoc houby platná nebo až kostlivec vypadne ze skříně v nejnevhodnější chvíli.

Haddonova studie o partiích, které nás bolí nebo v nichž prohráváme, vyznívá v téhle stoleté tradici jako klasický důsledek nepoučitelných mravů a iluzí. A přesto přináší i netuctový obraz trýzněného outsidera, jenž lomcuje mříží s obrovským zpožděním a děsí nás o to víc, že se toužil od nemoci prostě odříznout: šel na domnělý nádor s nůžkami a málem dokonal dílo zkázy za něj.

Poznání, jak blízko někdy bývá zdánlivě uhlazené rodinné soužití od katastrofy, je nejsilnějším dojmem, jaký tato románová truchlohra o nemluvné mužské duši po šedesátce nabízí. Činí tak úsečným stylem prostřihů, v nichž George pronese jen pár přímých řečí a zbytek dopovědí podobně zakleté hlasy příbuzných či autor užívající si chlad pozorovatele v třetí osobě.

Komický krůček, který protagonisté učiní, je nakonec velkým skokem nejen pro jejich trápení, ale i pro žánr, který Marc Haddon znovu bez afektu přesáhl: poznáním, že krása satiry netratí, když ji provází uměřený výraz a obyčejný soucit. Tak jako to uměly jeho dvě kolegyně, přítelkyně osamělých srdcí Jane Austenová a Carson McCullersová.

Mark Haddon: Problémové partie. Přeložila Michala Marková. Argo, Praha 2007. 336 stran. 349 Kč.