Helle Helle

Na dně

Paseka, z dánštiny přeložila Helena Březinová

Hledám místo, kde bych si mohla pěkně poplakat. Najít takové místo vůbec není snadné. Celé hodiny už jezdím autobusem a teď sedím na vratké lavičce až někde na pobřeží. Tady žádné trajekty nepřistávají. Jenom přívoz tu přepravuje dobytek na jeden neobydlený ostrov.

Bydlím v rodinném domě se spoustou oken obrácených do silnice. Možná by bylo bývalo pomohlo, kdybych pár těch oken umyla. Na druhou stranu ven stejně není pro samé túje vidět. Celé léto propršelo a ta zeleň rostla jako zběsilá. Teď je zima a já už se domů nevrátím. Touhle dobou si většinou trochu pospím na gauči. Bjørnvig vypaluje bradavici.

Venku fičí. Když jsem s kufrem na kolečkách vystoupila z autobusu, udeřil mě poryv větru do obličeje. Nebe nad mořem je tmavomodré. Po stezce u moře ke mně zprava s velkou námahou přijíždí muž v montérkách. Pokaždé když sešlápne pedál až dolů, přikrčí se nad řídítka. Takhle jezdím na kole i já, a proto na něm nejezdím. Zastaví se a sesedne. Očima zapátrá po moři, ruce si založí v bok. Dobře ví, že tu sedím. Podívám se na svoje ruce v rukavicích z vepřovice.

Muž znovu usedá na kolo a pokračuje podél moře. Je jen otázkou času, kdy se otočí, sjede ze stezky a dorazí k téhle boudičce a ke mně. Poslední úsek kolo tlačí. Vlasy má tmavé a řídké. Zase tak starý ale není, je o pár let mladší než já.

„Pěkně si tu hovíte,“ říká. 

„Ano.“ 

„Tady to vypadá na dlouho.“ 

„To vidím,“ pronesu zpod šály. 

Oba se zadíváme směrem k jízdnímu řádu a pak na kufr na kolečkách. 

„Tak si to tu užijte,“ řekne a nasedne na kolo. Rozjíždí se vsedě, dva prsty zvedne na pozdrav, nahoru a dolů. Vítr má teď v zádech, rychle mizí.

Nevím, jak jsem si to s tím croissantem s kuřecím salátem představovala. Jím ho v rukavicích, šupinky těsta mi padají do klína na kabát. Je mi dvaačtyřicet a jsem nepoučitelná. Ten croissant jím zprostředka a ubrousek nemám. Vstanu a oklepávám se, po obou rukávech si rozmažu majonézu. Mám ztuhlé nohy. Znovu si sedám. Pomalu se stmívá, vítr se opírá do střechy zastávky.

Vrací se, teď s nějakou ženou, jdou pěšky. I ona má na sobě montérky. Drží se za ruce a pustí se teprve, když dojdou ke mně.

„Zdravíčko,“ řekne ona. „Víte, že další spoj jede až ráno? Sem jezdí autobus jen jednou za den.“ 

„Ano. To jsem si všimla.“

„Vy tu na někoho čekáte?“

„Ne, nečekám.“ 

„Nechcete si půjčit telefon?“ 

„Ne, díky, to není třeba.“ 

„Jmenujeme se Půťa a John,“ dodá. „Tady asi zůstat nemůžete. Žene se sem menší orkán.“ 

„To nedovolíme,“ říká on. 

Z obou stran mě chytnou pod paží. On vytáhne madlo kufru a drncá s ním za námi. Kolečka dělají na asfaltu rámus. Bydlí v domku bez předzahrádky, zdá se, že je nově nahozený.

V obou oknech je břečťan. Ona otevírá vchodové dveře. Chodba je úzká a úplně vzadu je vidět borovicové schodiště. Zují si boty, pak pokračujeme do pokoje. V kamnech se topí. Stojím uprostřed místnosti. Ona odejde, po chvíli se vrací se sklenicí vody a podává mi ji.

„Proč máte na sobě montérky?“ ptám se.

„Zrovna jsme přišli od psů,“ říká ona.

On mezitím pustil televizi a sedl si na gauč. Běží předpověď počasí a on se celý předklání. 

„Myslíš, že to ten plot vydrží?“ zeptá se ho. 

„Kdyžtak pak něco vymyslíme,“ poznamená on a směrem ke mně: „Co kdybysme si tykali? Tak se přece posaď.“

Povídají si, já piju vodu. Pořádně neposlouchám, co říkají. Půťa se zvedne a dojde pro místní noviny. S nohama nahoře v nich listuje, stehna má dost silná. John se jí dívá přes rameno a občas něco zabručí.

„To už měli udělat loni,“ poznamená Půťa a zavrtí hlavou.

„No jo, ale znáš to přece.“

„Stejně.“

Takhle si spolu prohlédnou celé noviny. Ona je pak složí a třepne ho jimi po koleně: „Tak co to dneska bude?“ nadhodí.

„Čili kon karne.“ 

John v kuchyni seká cibulku a posmrkává, dveře jsou otevřené, Půťa si rozepne montérky a přehodí je přes židli. Na sobě má kamaše a plandavou kostkovanou košili, kamaše jsou zastrčené do lyžařských ponožek. Z krabičky na regálu vytáhne cigaretu, zapálí ji, jde k Johnovi a strčí mu ji do pusy.

„To je na to bulení,“ vysvětluje mi.

Posadí se a dívá se na televizi. Malinko zívne. Zpola si na pohovku lehne, natáhne se pro deku a přehodí ji přes sebe. Sledujeme regionální zprávy. Usne. Prohlížím si její obličej, bude tak o polovinu mladší než já. I já na židli usnu. Když se probudím, John prostírá jídelní stůl. Staví na něj sůl a pepř a ubrousky úhledně překládá na půl. Půťu probudí tím, že jí dvěma prsty poklepe na čelo.

„Neodložíš si trochu? Tu šálu třeba,“ vybídne mě.

„Ale ano.“

Podívám se na sebe: na kabátě mám knoflíky i zip. Několik třásní z šály v zipu uvízlo.

„Můžu si u vás odskočit?“ zeptám se.

„No jasně.“

Ukáže přes rameno směrem za kuchyni a zuby vyloudí táhlý zvuk: „Ssss. Tudy.“

Když jíme, vypráví Půťa dlouhou historku o svém otci, který podle všeho bydlí v Næstvedu. Byl u doktorky pro nějaké léky pro Půtina bratra bez bratrova vědomí, za těch okolností doktorka recept samozřejmě napsat nechtěla, pak otec nemohl popadnout dech, přestal cítit konečky prstů a museli mu dát sklenici studené vody, jenže když se doktorka vytasila s igelitovou taškou z Lidlu, do které měl otec dýchat, ruku jí odstrčil a prohlásil:

„Koukejte dát ten cajk pryč!“

Půťa se za otce stydí, připadá jí, že se chová jako malé dítě. John ho brání:

„Ta ženská snad přece Eskilda zná.“

„To jo, ale stejně. Iboušovi to musí být děsně trapný.“

Jak jsem vyrozuměla, Ibouš je její bratr. Půťa zavrtí hlavou a srkne si mléka. John pije vodu a já taky. „Chutná ti to? Nemusíš to dojídat,“ obrací se na mě Půťa a za okamžik dodá: 

„John je tady nejlepší kuchař. Široko daleko nikdo neupeče vepřovou tak jako on.“

„Ale prosím tě, já nevím,“ na to John.

Pekáč je prázdný. Půťa ho objede prstem a prst si strčí do pusy. Nevypadá to, že by po jídle kouřili. John vstane a postaví na kávu. Půťa pozoruje jeho záda a žmoulá si cop. Podívám se na svoje ruce, nevím, co to s nimi je.

„My chodíme brzo spát,“ oznamuje Půťa. „Ty budeš spát na gauči. Nespí se na něm špatně.“

„Peřinu sneseme z půdy,“ ozývá se John z kuchyně. „Na chvilku ji pověsíme ke kamnům.“

„Teď by se asi slušelo říct, že si nemáte dělat takovou škodu,“ nadhodím.

Půťa nehne brvou:

„My stejně nemáme do čeho píchnout. Do práce nechodíme kvůli tý naší hyperflexi krku.“

„Nějaký ty zájmy nám jenom prospějou,“ dodá John a oba dva se srdečně zasmějí. John přede mě postaví hrnek, na ubrousek položí vanilkový věneček, na něj další, pak ještě jeden a ještě jeden. Půťa ho škádlí:

„Ještě tam přihoď, Johne. Schválně, komu se to sesype.“

„Ráda bych odjela na ten ostrov,“ řeknu.

„Na jakej ostrov?“ ptá se Půťa a bere si vrchní věneček.

„Na tamten?“

„Na ten hned tady.“

„To je dobytčí ostrov,“ oznamuje John. „Teď?“ ptá se Půťa.

„Používají ho na pastvu. Patří Pilegårdovi.“

„Za stromy tam stojí nějaká chata.“

John si vezme věneček a pak ještě jeden a mluví s plnou pusou:

„To je moc pěkný místo.“

„Ne když se tam pase dobytek,“ opáčí Půťa.

„Nedá se náhodou ta chata pronajmout?“ dotážu se. John se směje, trochu se mu práší od pusy:

„Pilegård vám pronajme i svoji starou mámu, když na to přijde.“

„Pilegårdova šrajtofle je dělaná z pravý křeččí kůže,“ dodává Půťa, teď se trochu práší i od ní.

„A ty si nedáš sladký? Ty budeš tak trochu dáma, co?“ říká John.

„Skočím nahoru pro tu peřinu,“ oznámí Půťa a zvedá se, cop kmitne vzduchem.

„Ne. To bohužel nejsem. Ne, díky,“ říkám.

„Jak myslíš,“ odtuší John a přes montérky se škrabe na prsou.