Zemřela nositelka Nobelovy ceny Szymborská. Leitmotivem jejích básní byla věčnost

Ve věku 88 let zemřela polská básnířka, nositelka Nobelovy ceny za literaturu Wisława Szymborská. Klíčová osobnost moderní polské poesie psala také eseje či literární kritiky a překládala z francouzštiny. Čeští čtenáři se s ní v překladu Vlasty Dvořáčkové poprvé seznámili v roce 1965, kdy nakladatelství Mladá fronta vydalo výborovou sbírku Sůl. Další se objevily teprve v druhé polovině osmdesátých, respektive devadesátých let.

"Je příjemné a vděčné, moci čtenářům vyprávět, jak nás v pátek ve tři čtvrtě na tři odpoledne přepadli spříznění duchové a začali nám do ucha špitat svá tajemství s takovým nasazením, že jsme se nestačili odvrátit. Ale doma, za zavřenými dveřmi, musí duchové pokorně sedět a pozorovat, jak se slova škrtají a přepisují. Protože duchové jsou milí a naklonění, ale i poesie má svoji prozaickou stránku," říkala o svém psaní básnířka.

Básně jako od Vermeera

Úmrtí Szymborské, která zemřela "pokojně ve spánku" doma v jihopolském Krakově na rakovinu plic, oznámil její tajemník Michal Rusinek. Její poslední sbírky se v Polsku během prvních dvou měsíců prodalo přes čtyřicet tisíc výtisků, připomněly Literární noviny.

Prvotní český výběr ze Szymborské rozkryl některé z inspirací autorky, jíž fascinovala například zlatá svatba, výprava do Himálají, obrazy Breughelových opic či Rubensových žen a také Thomas Mann. U polské kritiky se za to autorce dostalo přirovnání k malíři Vermeerovi - stejně jako on maloval střídmě, i Szymborská publikovala málo, zato si s každým textem dávala záležet.

Miłosz: Ponurá jako Beckett

Když se proto v češtině před dvěma lety objevil výběr nazvaný "Okamžik. Dvojtečka. Tady", podařilo se v něm představit úplný obsah tří existujících sbírek autory, tedy devětapadesát básní. I porevoluční čtenář díky němu mohl dohnat to, co kromě Soli česky vyšlo až pod názvy V Hérakleitově řece (Odeon, 1985) a Konec a počátek (Mladá fronta, 1997).

Podle finského Kalendáře autorů byla prvotní díla Szymborské poznamenána socialistickým realismem, ačkoliv brzy nato začala být autorka ohledně budoucnosti lidstva skeptická. Přesto dál věřila v sílu slova a radost, kterou člověku dává jeho představivost. Často využívala běžných slov a přísloví, jímž propůjčovala osvěžující a nečekané významy. Podle Akademie amerických básníků byla raná tvorba Szymborské ovlivněna také jejím setkáním s Czesławem Miłoszem.

"Szymborská píše velice ponurou poesii, až se nabízí srovnání s bezvýchodnými vizemi Samuela Becketta nebo Philipa Larkina. Ale ve srovnání s nimi vytváří Szymborská svět, v němž se dá dýchat," napsal Miłosz v předmluvě k jedné z jejích sbírek.

Sama autorka ke svému psaní přistupovala s nadsázkou. "Ať si kdo říká, co chce, poesie je, byla a vždy bude především hrou. A jak ví každé dítě, hra má svoje pravidla. Proč na to dospělí zapomínají?" ptala se Szymborská. Když měla v rozhovoru s čtenářem vystihnout význam slova básnictví, sáhla po aforismu amerického básníka Carla Sandburga: "Poesie je jako deník mořské příšery, která žije na suchu, ale přála by si létat."

Snadno se četla, obtížněji vystihovala

New York Times Book Review napsalo, že Szymborská typicky vycházela z konfrontace toho, co je explicitně řečené, a nepatrné otázky, jež ale celou věc zpochybňuje. "Její názory nereflektují všeobecné povědomí ani nereprezentují širší myšlenkový proudy."

Kritici Szymborskou opakovaně přirovnávali k básnířce-filosofce, ovšem využívající srozumitelného jazyka. „Ukazovala nejspletitější problémy naší existence slovy, která byla plná prostoty a lidského tepla," tvrdí její švédský překladatel Andres Bodegård. Polský kritik Andrzej Zawada zase připomněl, že jakkoliv se Szymborská snadno četlo, mnohem obtížněji se o ní psalo.

"Vymykala se odborné terminologii literární vědy a v rukou rozčarovaných badatelů zanechávala jen seschlý stvol abstraktních slovních konstrukcí. Zjevná vstřícnost veršů krakovské básnířky, prostota stylu a přirozenost slovníku činila z její četby činnost samozřejmou jako dýchání," napsal Zawada.

PROJEV K NOBELOVCE

 

Inspirace nepřísluší jen privilegované vrstvě básníků a umělců, nýbrž spoustě lidí, kteří se nechají obdařit múzou. Jsou to ti, co vyslyšeli volání a dělají svoji práci s láskou a představivostí. Možná doktoři, učitelé nebo zahradníci, ale i mnoho dalších. Jejich řemesla jsou nekonečným dobrodružstvím, dokud v nich lze nacházet výzvy a přitom se nenechat zaskočit obtížemi. Ať už je inspirace cokoliv, vždy pramení z jednoho velkého, nekonečného: "Vždyť já nevím."

z projevu Wisławy Szymborské při předávání Nobelovy ceny v roce 1996

Básnířka se nejen vyhýbala klišé, ale nebála se je ani pojmenovat. "Existuje pravidlo, že všechny básně o jaru jsou automaticky diskvalifikované," napsala například neznámému, aspirujícímu literátovi. "Jaro už v poesii není téma. Samozřejmě dál existuje v životě, ale to je úplně jiná věc."

Současné ve světle věčnosti

"V díle Szymborské hrála klíčovou roli otevřenost a silný relativismus," napsala v literárním rozboru profesorka Malgorzata Anna Packalénová, na níž se před šestnácti lety obrátil výbor Nobelovy ceny.

"Spojovala minulé se současným, současné s tím, co teprve přijde, a každou událost či zážitek s nepoměřitelným rozměrem věčnosti. Věčnost byla jejím životním leitmotivem."

Szymborská také překládala francouzskou poesii. "Překladatel musí zůstat věrný a povinný nejen textu, ale odkrýt celou krásu poesie toho druhého a přitom zachovat co nejvěrnější formu, aby vystihovala ducha a styl doby," říkala básnířka. 

Sama byla mimo jiné vedoucí rubriky v deníku Literární život, kde odpovídala těm čtenářům, kteří chtěli začít psát poezii. 

Ilegálně za Hitlera

Wisława Szymborská se narodila na západě Polska, ale od svých osmi let žila v Krakově, kde v letech 1945-48 studovala polskou literaturu a sociologii na Jagellonské univerzitě. V posledním roce 2. světové války debutovala básní Szukam słowa v novinách Dziennik Polski, ale už za nacistické okupace chodila na zakázané přednášky a působila v ilegálním divadle.

Téměř třicet let, od roku 1953 až do 1981 pracovala jako editorka a esejistka krakovského literárně-společenského týdeníku Życie Literackie. Její esejistickou rubriku Lektury nadobowiązkowe o mnoho let později obnovila Gazeta Wyborcza Adama Michnika.

V polštině publikovala Szymborksá šestnáct sbírek básní mezi lety 1952-1996, ačkoliv její první byla kvůli nástupu komunistické strany odmítnuta a několik dalších let soustavně zamítána jako "příliš složitá a buržoazní". Svojí skepsí ke komunismu se básnířka netajila, nicméně v další práci se vyvarovala politickým tématům a dařilo se jí jakž takž publikovat především od šedesátých let dál.

Uznání a odkaz

Její básně byly přeloženy do většiny světových jazyků, od angličtiny, němčiny, švédštiny či hebrejštiny až po češtinu, slovenštinu či bulharštinu. V roce 1991 získala Goethovu cenu a v roce 1996 Herderovu cenu.

Univerzita v Poznani ji v roce 1996 udělila čestný doktorát a o rok později - kdy na Szymborskou vzpomněl také výbor Nobelovy ceny - obdržela ocenění polského PEN klubu. Jen v polštině vyšlo o díle Szymborské třináct literárních studií a kritik.

Nobelovu cenu obdržela podle poroty za "poezii, která s ironickou precizností umožňuje, aby se historický a biologický kontext dostal na světlo ve fragmentech lidské reality".

Všechny básně Szymborské do češtiny převedla básnířka a překladatelka Vlasta Dvořáčková. Předloni například spolu s Hanou Kofránkovou četly z básní Szymborské v pražské Městské knihovně.

Soustrast na Twitteru vyjádřil i spisovatel Salman Rushdie

externí video - záznam z autorského čtení Szymborské

externí audio - Wisława Szymborská čte svoji báseň Bal