HN.IHNED.CZ 16. 3. 2007 00:00
JAN KAPLICKÝ, ARCHITEKT NOVÉ NÁRODNÍ KNIHOVNY V PRAZE
Jan Kaplický: Nemůžeme žít jen z historie
Londýn, 16. 3. 2007
 V posledních dnech se o něm mluví a píše víc než o většině českých politiků. Návrh na novou Národní knihovnu v podobě zelenkavé chobotnice rozdělil společnost, jako se to už dlouho žádné stavbě nepovedlo. Zastánci oceňují "moderní, organickou, nápaditou budovu", odpůrci mluví o "zelené hroudě" a exhibicionismu, který zničí panoráma Prahy. "Lidé se touží scházet i v době mobilů a internetu. A touží po prostorách, které osloví všechny jejich smysly," hájí svou stavbu Jan Kaplický v rozhovoru pro HN. HN: Sledujete, jak velkou debatu vaše Národní knihovna spustila? Působí to na mě prapodivně. HN: Čím? Sklouzává pod určitou úroveň civilizované společnosti. Místy to připomíná Rudé právo z roku 1951. Některé příspěvky jsou strašné, autoři si jimi jen řeší své osobní problémy. Nechci se ale zabývat lidmi, kterým všechno připadá špatné. Musím se dívat dopředu. HN: I vy jste ale vyzdvihoval, že mezinárodní soutěž konečně spustí diskusi o moderní architektuře. Teď se tedy debatuje, je to jedno z hlavních témat na názorových stránkách novin. Zajímavé je, že se neozval žádný architekt. HN: Čím si to vysvětlujete? Nevím, zeptejte se jich. HN: Jste ale víc chválen než kritizován. Vaši knihovnu oceňuje dokonce i Spolek pro starou Prahu. Postavil se za vás primátor či ředitel Národní galerie. Čekal jste víc? Důležité je, aby veřejná debata držela určité hodnoty. Některé příspěvky jsou opravdu prapodivné. HN: Vzala vám kritika chuť do stavby knihovny? Ne, vůbec. HN: S velmi odvážnými projekty jste šel do mezinárodních soutěží už dřív a nové věci vždy vyvolávají ostrou debatu. Je snad ta česká jiná než třeba britská nebo francouzská? Tady v Británii to nepadá pod jistou úroveň, v Česku je vidět dědictví minulého režimu. Přál bych si, aby lidé debatovali víc s pohledem dopředu než zpátky. Je ale možné, že se stejně debatovalo, když se stavěl chrám svatého Mikuláše... HN: Proč se první mezinárodní soutěž uspořádala v Praze až sedmnáct let po roce 1989? Konečně se našli lidé, kteří do toho měli chuť a elán. Soutěž byla mimořádná i na evropské poměry. Je to vůbec první mezinárodní architektonická soutěž v Česku od roku 1918. HN: Jak často se takové soutěže dělají v Evropě? Poslední skutečně významné byly ve Francii před dvaceti lety v éře Francoise Mitterranda. Největší úspěch je, že se v Česku konečně velká soutěž odehrála. Přihlásilo se do ní 450 lidí, to je úžasný výsledek. V Polsku mezinárodní soutěž na novou galerii skončila špatně. Vyhrál projekt, který připomíná pražský Intercontinental z reálného socialismu. Žádali tam takové obstrukce, jako výpis z trestního rejstříku v polštině. Proto bychom měli být hrdí, jak se podařila v Česku. Moje inspirace: Baroko, bunkry a zlatá Praha HN: Čím by měla vaše nová knihovna být? Místem, kde se lidi potkávají, kam rádi chodí. Nejen proto, aby se setkali s knihami, ale i s přáteli. Musí tam cítit pohodovou atmosféru. Musí je to lákat, aby se zvedli od televize a vyrazili tam. Skvělá restaurace, skvělá káva. Prostě mimořádný zážitek pro všechny smysly. Právě o tom rozhodují detaily. Proč lidi léta chodili do Slávie a dalších kaváren? HN: Je to společenský zážitek. Pěkně se oblečou a jdou si užít příjemnou atmosféru, popovídat si. Přesně. Když budou krásně oblečení pánové a slečny z okna knihovny koukat na Prahu, splní přesně záměr, s nímž jsem ji navrhoval. To si těžko užijete ve stísněných koridorech Klementina. Proto mluvím pořád dokola o těch měkkých židlích a pohovkách, kde se bude dát číst. HN: Vaše knihovna by měla hrát roli společenského centra, jakou dnes mají galerie tady v Londýně nebo v Paříži? Ano. Pařížské Centre Pompidou se takovým místem stalo, chodí tam desetkrát více lidí, než se čekalo. Lidé se chtějí scházet i v éře mobilů a internetu. To se nikdy nezmění. HN: Na fasádě jste použil výraznou zelenkavou barvu. Proč? Vnímáte Prahu jako hodně barevné město, které potřebuje výrazný tón? Barvy se konečně vrátily do léta šedivé Prahy, to je skvělé. HN: Co vás inspirovalo k té zlatozelené barvě? Pražské baroko. V Praze je všechno zlaté - svatý Mikuláš, mozaika na chrámu svatého Víta. Každá druhá restaurace se jmenuje podle něčeho zlatého. To taky spousta plašmušků, kteří se trefují do výrazné barvy, nevidí. Ta vizuální slepota je hrozná. HN: Co se s ní dá dělat? Dát si další láhev vína. To dodá fantazii. Stejné je to u oblečení, většina mužů sáhne po šedivém obleku. U dam je to ještě horší. HN: Proč je knihovna uvnitř zrovna fialová? K čemu se odkazuje? Je velmi jemná barva. Najdete ji v Praze v řadě církevních staveb. I to je odkaz na pražské baroko - samozřejmě velmi volný. Odkaz je i ve tvaru. Mnoho lidí se teď tváří překvapeně, že baroko je šišaté. HN: I v baroku je ale mnoho jemnějších, neutrálnějších barev. Neokoukají se ty výrazné na knihovně? Nikdy neuspokojíte všechny. Ale jedna škála jedné barvy, to je přece nápad. Architektura musí být barevná, proč by měla být šedivá? Vždyť panorama Prahy je tak barevné. Lidé mají zbytečně strach z výrazných barev. To je normální choroba. Už jsme zase u té slečny v šedivém kostýmu. Mohla by si přitom koupit šaty červené a vypadat v nich úžasně. HN: Co ještě vás při návrhu knihovny inspirovalo? Kromě baroka ještě lidské tělo a české bunkry v pohraničí. Mají nádherné tvary a stavěli je prakticky za týden. Svět nám závidí kubismus, nic nového ale nemáme HN: Kdo dává architektovi víc prostoru pro kreativitu - soukromý investor, nebo stát? To je úplně jedno. Důležitá je konkrétní osoba, která za projektem stojí. HN: Proč se v některých zemích staví výborná architektura, a jinde převládají tuctové, unifikované domy? To se tak nedá říct. Všude najdete dobré architekty a osvícené klienty. Nemůžete takhle hodnotit. HN: Třeba ve Skandinávii ale na první pohled vidíte, že lidé se mnohem víc zajímají o architekturu a design. Domy jsou tam zajímavější, nepřevládají stavby z katalogů. I na severu Evropy najdete špatné domy. Všude se staví dobrá i špatná architektura. Stejně jako nemůžete říct, že někde žijí jen chytří nebo hloupí lidé. HN: Jak se stát dobrým architektem? Je pro to nezbytné vyrůstat vedle osobností, jako jste vy pracoval s Renzem Pianem, Richardem Rogersem, Normanem Fosterem? Je fakt, že z žádných knih a časopisů nevyčtete to, co vám dá každodenní práce s velkou osobností. Architektura je ale umění a těžko se přesně dobereme odpovědi, proč je někdo lepší umělec. HN: Talent se však spíš rozvine v inspirativním prostředí. Rozvinout se může všude. Podívejte se na Bilbao. Tam nebylo na co navazovat. A dnes se tam všichni jezdí dívat na skvělou architekturu. To je ohromný úspěch. Myslel jsem si, že v Praze by se mohlo vyvinout něco podobného. Město nemůže žít jen z historie. Za komunismu to v lepším případě stagnovalo, ale spíš se stavěla odpudivá architektura. Už je nejvyšší čas, aby se navázalo na dobrou meziválečnou architekturu. Svět nám závidí kubismus, funkcionalismus, baťovské stavby. Nic nového ale nemáme. HN: Říká se, že architektura je jedním z oborů, kde už žádné hranice neplatí, že řestává být zajímavé, jestli skvělý dům navrhl Švýcar, nebo Holanďan. Máte pravdu, ale většině lidí to ještě vůbec nedošlo. Mají s tím problém. Nacionalismus tady stále je. HN: Zasahuje do architektury? I v architektuře je trochu politiky. HN: Bývalý prezident Mitterrand chtěl velkolepými stavbami demonstrovat sílu Francie. Vidíte dnes politika, který by ji podobně využíval? Kdyby se někdo z českých politiků zastával dobré architektury, bylo by to skvělé. Proč ne? Proč je všechno v Česku vždycky špatně? HN: Neřekla jsem, že je to špatně. Vy ne. Ale mnoho lidí to říká. Posledních deset dní od vyhlášení výsledků soutěže jsem se zase hodně naučil. První věta vždy zní - je to špatně. To je můj největší objev. Vše začíná slovy: Bude problém, bude to špatně. Musím být optimista, jinak to můžu zavřít. HN: Slavná architektka Zaha Hadid, která seděla i v porotě na knihovnu, byla ještě před pár lety považovaná za "papírovou" architektku. Měla spoustu báječných návrhů, které chválily všechny časopisy, nikdo ale podle nich nestavěl. Jak se vizionáři podaří změnit v žádaného autora? Viděla jste dokument o Louisi Kahnovi (jeden z nejvlivnějších architektů poloviny 20. století - pozn. red.)? Ten první budovu postavil v pětačtyřiceti, Zaha také. Tady v Británii ale přes všechnu slávu ještě žádnou zakázku nedostala. Musíte něco dokázat a pak už to jede. Když získáte jméno, zakázky se hrnou. Strašně důležitá je ta první stavba. Architektonické velmoci? Británie a Španělsko HN: Přijde doba, kdy si většina lidí nebude vybírat unifikovaný domek z katalogu, ale nechá si ho navrhnout od architekta? To se nemůže stát. HN: Proč? Záleží na vašem kapitálu. HN: Překážkou jsou jen peníze? To jsem neřekl. Hvězda z Hollywoodu si taky nepozve špičkového architekta, aby jí postavil dům, přestože má miliony dolarů. Záleží na vaší úrovni, v čem chcete žít. Rozhoduje vkus. Rolls Royce nebo Masseratti si také kupují jenom někteří lidé. HN: O tom ale rozhodují spíš peníze než vkus. Pozor, Rolls Royce není designem vůbec zajímavé auto. To si kupují bohatí lidé, kteří nemají vůbec žádný vkus. HN: Vrátil se už po čtyřiceti letech totality do Česka vkus? On v zemi zůstal. Zachovával se v některých rodinách, kde navazoval na meziválečné období, kdy jsme měli mnoho věcí, které v Evropě udávaly tón. HN: Dal jste je loni dohromady v knize Česká inspirace. Z polistopadové doby jste do ní ale mnoho věcí nezařadil. Ze všeho českého vás podle knihy nejvíce inspirovala modelka Eva Herzigová... No zaplaťpánbůh za ni! Není ale jediná, jsou tam i další věci: grafika Adrieny Šimotové, hotel Evy Jiřičné. Dával jsem tam inspiraci, která má vliv i za hranicemi. Většina lidí vůbec neví, že slavný návrhář bot Manolo Blahnik má české kořeny. HN: Jsou si domy a estetika vůbec v otevřeném světě stále podobnější, nebo se naopak lidem otvírá mnohem širší paleta možností? Kdo je aktivní a hledá, má neomezené možnosti. Musíte ale po těch věcech jít, ne čekat, co vám kdo dokáže vnutit. HN: Zaujal vás někdo ze současných českých architektů? Velmi hezký je tunel valem Pražského hradu od Josefa Pleskota. Najdou se i další. HN: Které země jsou dnes velmoci v architektuře? Británie, Španělsko... Stále Francie, Itálie, Německo... Československo jí rozhodně bylo - ale mezi válkami. Jan Kaplický (69) Talent česko-britského architekta jako jeden z prvních zákazníků objevila NASA. Narodil se v Praze, kde vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou. Vztah k umění získal od svého otce Josefa, jenž byl malíř, sochař a architekt. V roce 1968 odešel do Londýna, kde se postupně vypracoval do první ligy světových architektů. Postupně získával zkušenosti ve studiích Renza Piana, Richarda Rogerse a Normana Fostera. V roce 1979 založil vlastní kancelář Future Systems. Již před dvaceti lety skončil těsně druhý v mezinárodní soutěži na Francouzskou národní knihovnu, získal Stirlingovu cenu za obchodní dům Selfridges v Birminghamu. S architektkou Amandou Levette má jedenáctiletého syna Josefa. |
Související články:
|
Kontextové odkazy ETARGET
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
iHNed Hospodářské noviny FinWeb DigiWeb KarieraWeb Evropská unie Vzdělávání Reality LadyWeb Cestování Exportér IN Víkend
Obchodní věstník Ekonom Dotace Marketing & Media Trend Marketing Sign Regal Hotel & spa Sport&wellness Business Spotlight
ManagerWeb Finanční poradce Bankovnictví Právní rádce Moderní řízení Stavitel Technik Moderní obec Logistika Odpady
Zájezdy Cykloturistika Počasí TV Veřejné soutěže Zprávy na mobil Knihy HNonline.sk
Stránky projektu iHNed.cz připravuje divize NOvá média OnLine. ISSN 1213-7693. Kontakty. Copyright © 1996-2009 Eeconomia, a.s.
Economia Online je členem Sekce vydavatelů internetových titulů UVDT. Informace o inzerci zde.