Modří a Červení rozumějí symbolům moci

Modří a Červení rozumějí symbolům moci

Jsou stejní, a přece jiní. Všichni chtějí ovlivňovat věci veřejné, "dělat politiku". Jenom jedni mají rádi modrou, druzí zase červenou barvu. Modří Mladí konzervativci a červení členové Komunistického svazu mládeže (nedávno úředně rozpuštěného), jejichž společný příběh v měsících před parlamentními volbami a těsně po nich zachycuje nejnovější celovečerní dokument Kupředu levá, kupředu pravá, se přirozeně odlišují idejemi.
Modří touží po státě svobodných jedinců, kteří neplatí daně, starají se o vlastní blaho a při směně zboží a služeb jím nepřímo obdarovávají i ostatní. Červení věří ve společnost rovnosti, v kolektivní dílo a bratrství. O idejích se ale v dokumentu režisérky Lindy Jablonské příliš nediskutuje. Když je někdo mladý a chce opravdicky dělat politiku, nejsou ideje tak důležité.

Che kontra Klaus

Mnohem podstatnější jsou symboly, které k idejím a politice patří. Vždyť i zdánlivě upřímná a autentická zpověď mladého komunisty Davida, který tvrdí, že by byl šťastný v časech kolchozů a sovětské okupace, má spíše symbolický než silně ideový či názorový význam. Slouží výhradně k potvrzení statusu, je symbolem příslušnosti ke skupině a hnutí, podobně jako čtení Lenina a Marxe (Čtou ho mladí komunisté? Rozumějí mu? A jak? Nevíme, do filmu Marx proniká jen jako symbol), rudý prapor se srpem a kladivem, hvězda nebo triko s Che Guevarou. U konzervativců tutéž roli plní Hayek (ale kdo z Modrých ho opravdu studuje?), vousatého Che nahrazuje jemně kníratý Klaus. Pro status konzervativce jsou nezbytná i saka a celková starost o vnější vzhled, spořádaný partnerský život a při oslavě vítězství ve volbách pochopitelně šampus a jahody. I oslava je ale v záběrech formalita, chybějí jí vnitřní nadšení, umění bavit se - odpovědnost za vlast a politickou kariéru příliš tíží. Ani mladí komunisté, kteří přijíždějí na demonstraci do Berlína, jakoby nevěděli, jak řádně "zapařit". Vypadá to nedůležitě, ale při oslavách se přece vždy projevuje společný duch, který ve skupině vládne (i proto političtí zpravodajové tak rádi chodí na plesy politických stran). Kdo si připomene "zábavné taneční" konzervativců a komunistů v úvodu filmu, už možná nemusí vědět víc.
Režisérka Jablonská slibuje, že divákům představí "ty, kteří nám jednou mohou vládnout": jejich podhoubí, pozadí, z něhož vyrůstají, názory, představy, vize. Taková byla idea na začátku natáčení. Nakonec ale vznikla fenomenologická studie symbolů moci, jejichž chápání i manipulace s nimi se rodí už v mladém věku, v líhních budoucích politiků.

Vyprázdněné mládí

Naplnit mladickou touhu a stát se politikem, jak výmluvně dokumentuje Kupředu levá, kupředu pravá, dnes znamená naučit se práci se symboly a vyznat se ve fungování aparátu (mít kontakty, vědět kde tlačit). Lépe je to vidět u Mladých konzervativců, kteří dokonce schůzují přesvědčivěji, s větším nasazením a kultivovaněji než jejich ideoví protivníci, k jejichž tradici se vysedávání u stolů a postávání za řečnickými pultíky hodí víc.
Linda Jablonská natočila pozoruhodný film s děsivým sdělením, že vyprázdněnost politiky, v níž se všichni navzájem stále více podobají, vyrůstá už z mládežnických politických hnutí, spřízněných s velkými etablovanými stranami. Filmovým vrcholem, do něhož je toto sdělení nahuštěno, jsou záběry přímého střetu symbolů na konfrontační demonstraci Modrých a Červených. Je to směšné, hrozivé a poučné zároveň. Vždyť nebýt "těch druhých" a opozice vůči nim, nevěděli by "ti první", co v životě dělat. A co víc. Nevěděli by ani to, čí ve skutečnosti jsou.