Skončila horečka sobotního rána. V Donu Corneliovi odchází otec "černé MTV"

Na začátku sedmdesátých let, kdy ještě neexistovaly černé sitcomy, černoši se v televizi objevovali zřídka a kdy černou hudbu v Americe brzdila segregovaná minulost, musel televizní pořad Soul Train působit jako zjevení.

V osobě jeho moderátora Dona Corneliuse, který si ve středu v pětasedmdesáti letech prohnal hlavou kulku, odchází jeden z nejvlivnějších černochů americké popkultury.

Pirát silnic

K televizi se dostal náhodou. Obcházel domy a prodával pojistky, v rozhlase zaskakoval za diskžokeje, pak uváděl sportovní zpravodajství a nakonec se nechal naverbovat k chicagské dopravní policii.

Když jednou šéf největšího černošského rádia dupnul na plyn na červenou, musel dopraváka Cornelia uplatit příslibem zaměstnání. Policista na místě shodil uniformu, v roce 1970 se díky kontaktům "piráta silnic" dostal do televize a protlačil nápad černé hudební revue na modelu již existujícího American Bandstandu, jenž uváděla tehdejší celebrita Dick Clark.

Pustit si v sobotu v jedenáct dopoledne hned po kreslených groteskách Soul Train se pro černochy stalo prakticky nutností. Po ztřeštěné znělce s barevnou mašinkou, které z komínu bafal ještě psychedelický kouř drogových šedesátých, totiž začínala “horečka sobotního rána”: nadupaná taneční R&B muzika hraná naživo, rané groovy, soul i blues a vůbec všechno, co se rádia bála hrát.

V televizi šlo o první černý pořad, který teenagery fascinoval prvořadě muzikou a pak hlavně slavnou “Soul Train Line”, namalovaným vláčkem na parketu, kde to při muzice rozbalili zdivočelí taneční profesionálové v nemyslitelných ohozech.

Už dlouho předtím, než mezi hosty zavítal Elton John, se sem chodili inspirovat bílí muzikanti a později disko tanečníci. Tohle byla zkrátka “černá MTV”, a když se začátkem sedmdesátých let studio přesunulo z Chicaga do Hollywoodu, inzerenti si mohli ruce utrhat.

Náš superbrácha

Cornelius, odměřený profesionál s obrovitým afrem a barytonem v krku, cílil výhradně “na své”: jako jeden z prvních černochů v médiích propagoval funky, R&B i boogie, a v pořadu postupně zviditelnil Dianu Ross, Jackson Five, ještě štíhlou Arethu Franklin nebo Marvina Gaye (přišel zelený jako skřítek a jančil kolem tanečnice s motýlem ve vlasech). 

Rozhodně neměl politické ambice, ale třeba "naučnou" složku pořadu, v níž diváci hádali jména významných černochů z americké historie, si prosadil. A zvlášť v prvních letech pořadu poměrně často mluvil o ideologickém hnutí Black Power, které někdy dost nevybíravě provolávalo slávu černochům.

Jednou Cornelius pozval zpěváka Jamese Browna ("Je černej, je vtipnej, je to náš superbrácha!"), zeptal se na "vlnu násilí na černých předměstích" a byl z toho milník: poprvé od pochodu na Washington se černošské téma dostalo z uzavřené komunity do celonárodního televizního éteru. Tou dobou Soul Train sledovalo na pětaosmdesát procent černošských domácností.

Asi proto sem přišel Michael Jackson, tehdy už hvězda muzikálu Wiz, jako ještě vynervované dítě. A když Cornelius vypotřeboval všechny hvězdy, pořád mu zůstávali tanečníci a celá divoce barevná estetika pořadu: červený koberec, blikající světélka jak z dětské stavebnice, absurdní brýle a kostýmy pruhované, kostkované, děravé a komicky ocvočkované.

Hrálo se funky, tančilo na vyzývavě erotické “oplodňováky” a každý měl na hlavě afro. V osmdesátých letech nejoblíbenější z tanečníků Soul Trainu vystřídal patero barvidel na vlasy a napříště už dorazil rovnou v kostýmu Darth Vadera. Prostě nekonečný mejdan.

Inspirace pro Tarantina

Pořad z téhle psiny žil ještě celá devadesátá léta, kdy už stárnoucí Cornelius zápasil s nechutí k rapu a místo tanečnic si zval obnažené černošky. Ovšem Soul Trainu tou dobou už skládali poctu Will Smith v seriálu Fresh Prince of Bel-Air, režisér Spike Lee ve svých filmech a Quentin Tarantino odsud pro změnu nasál hudbu pro vše včetně Pulp Fiction.

Jen sám moderátor za ty roky akorát prodělával infarkty a nabíral dluhy. Jednou se rozčílil, až mu manželka stříkla pepřovým sprejem do obličeje, a když jí vrazil facku, dopadlo to bolestivým rozvodem. 

Když po něm v Chicagu nedávno pojmenovali ulici, dojetím se rozplakal. A pak si - asi v předtuše nevalného konce - pořídil revolver a raději odešel po svém. Však i Soul Train, neschopný se přizpůsobit internetu, po pětatřiceti letech v éteru dojel na konečnou. Jinými slovy, jak Cornelius říkával vždy před polednem: "Na shledanou a hodně lásky, míru a soulu."

video - sestřih ze Soul Trainu sedmdesátých let