Voskovec a Werich jeli na své poslední setkání do Vídně jako kluci za školu

Koncem týdne se na CD začne prodávat dvě a půl hodiny dlouhý záznam posledního setkání Jiřího Voskovce a Jana Wericha.

Nahrávka pochází z podzimu 1974, kdy se celoživotní přátelé a zakladatelé Osvobozeného divadla naposledy setkali v domě mecenáše Herberta Turnauera ve Vídni.

Vídeň v jejich životě vůbec hrála zásadní roli. Werich tudy projížděl při svých italských cestách a několik měsíců zde strávil při svém útěku z okupovaného Československa v roce 1968.

Pro Voskovce to bylo pro změnu nejblíž Praze, kam se po roce 1948 kdy podíval.

Vzpomínky na Masaryka a Fučíka

Čtyři večery pobytu u magnetofonu věnovali nahrávce vzpomínek a vyprávění. Ze zachovaných pásků doposud Voskovec vydal jen patnáctiminutové LP Relativně vzato (1975), které se však prodávalo pouze v USA.

Klíčovým bodem posledního rozhovoru V+W jsou vzpomínky na mládí: na studia na "Křemencárně", vzpomínky na Jana Masaryka či Julia Fučíka a hlavně samotné Osvobozené divadlo.

Frustrovaný Werich pak v půlhodinové nahrávce "Co žere a sere Jana Wericha" zavede téma na to, jak nemožné je za socialismu podnikat cokoliv tvůrčího.

Jako kluci za školou

Voskovec a Werich se snažili potkávat pravidelně. Svá setkání nazývali "private summit meetings", a jak Voskovec napsal Pavlu Tigridovi v létě 1963, „všecko [na nich] probereme, všecko vyřešíme – a nic to není platný."

"Jan mi poví o rybách, jak žijou a jak se třou a proč a kde, já jemu o tom, jak se atom vodíku prej spontánně rodí z prázdna, nebo jak Heisenberg dokazoval, že neurčitost čili chaos je možná podstatou řádu. Vyměňujeme si kuličky a mrtvý brouky jako kluci za školou," vyprávěl Voskovec pro Tigridův časopis Svědectví.

"Pak mi Jeník poví do detailu o své nedávné šarvátce se Zubatou, jak ji momentálně zkrušil, a čemu se od ní naučil – no a já mu za to dodám bližší informace o různých stavech zoufalství, neřešitelnosti lidského sdělení, leč taky o neočekávaných záchranách lidského srdce… Co vám mám povídat. My dva si vyhrajem – opravdu jako na předscéně.“

Kyslík z Vídně

Na tom, že se setkání ve Vídni roku 1974 vůbec uskutečnilo, se zásadním způsobem podepsal hlavně mecenáš Herbert Turnauer. Průmyslník a bankéř, který po druhé světové válce odešel do Rakouska, totiž Wericha pravidelně finančně podporoval.

Například v roce 1978 mu zakoupil a dovezl přístroj na výrobu kyslíku, který Werichovi umožňoval domácí odhleňování bez nutnosti pravidelně navštěvovat nemocnici.

Dvojdisk nazvaný Poslední forbína vydá Supraphon s obsáhlým bookletem, jenž obsahuje statě tří autorů: majitele záznamu Karla Koliše, Františka Cigera a publicisty Jiřího Černého (spolupracovníka Hospodářských novin). Amatérsky nahrané pásky vyčistil a zdigitalizoval Tomáš Gsöllhofer.

"Pásky s kopií dialogu V+W jsem dostal krátce po odchodu Jana Wericha od Jany Werichové, kdy jsme spolu jeli na otočku ´zazimovat´ Velhartickou chalupu," píše ve sleevenotu k desce Karel Koliš.

"Po celých více jak třicet let jsem s tímto záznamem nic nepodnikal. Myslím si však, že spatřit světlo světa, lépe řečeno, doputovat k uším těch, kteří měli a mají V+W rádi, má tenhle dokument bytostné právo."

FOTO - REPRO Supraphon