Norah Jones svým klasikům rozumí, dokonce i s country revivalem The Little Willies

Prvním významnějším albem, které se letos objevilo na trhu, je kolekce dvanácti nahrávek newyorské skupiny Little Willies.

Název desky, pojmenované podle jedné z nejznámějších písní Krise Kristoffersona For The Good Times, naznačuje, že kapela hraje z valné části countryové evergreeny z padesátých až sedmdesátých let.

Little Willies jsou relativně neobvyklá kapela. Je to totiž paralelní projekt písničkářky Norah Jones, považované v minulém desetiletí za majitelku nejkrásnějšího ženského hlasu v populární hudbě.

Bizarní na kapele ovšem je, že Norah není jejím lídrem. Hraje na klavír a ve většině písní i zpívá, ale duší Little Willies je písničkář Richard Julian.

Duch Willieho Nelsona

Proti fúzi country a jazzu, co natáčí Norah Jones sama, je Julianův vklad více countryový, i když jistý jazzový nádech je i na této desce lehce přítomen. Asi tak jako na těch albech Willieho Nelsona, v nichž se písničkářský fenomén pokouší o nadžánrové interpretace nejslavnějších swingových melodií.

Ostatně, kapela se netají tím, že Nelsona jako inspiraci má i ve svém názvu. Valná většina skladeb nové desky není původní, jejich autory jsou největší kalibry klasické country Johnny Cash, Lefty Frizzell, Dolly Parton nebo Loretta Lynn.

Dominantní Norah

Kdo zná debut Little Willies, který vyšel skoro před šesti roky, nevyjde z údivu. Kapela se za tu dobu vůbec nezměnila, jejich nové snímky zní, skoro jako by pocházely ze stejné doby. Nepřekvapí, že nejsilnější jsou pro klasické country typické sladkobolné písně, v nichž dostává spoustu prostoru Norah Jones.

A i když zpívá jen druhý hlas nebo sbory jako v méně známé Nelsonově písni Permanently Lonely, dokáže na sebe přitáhnout všechnu pozornost už od okamžiku, kdy se k Julianovi připojí. Bohužel, její zpěv je tak výrazný a emocionálně silný, že svého kolegu doslova válcuje. Podobně v legendárním Lovesick Blues, které proslavil v roce 1949 Hank Williams - už v první sloce je Norah Jones tak výrazná, že snaživý Julian o to více nudí.

Tohle je asi problém, který Little Willies neřeší. Jakkoliv je jejich druhá deska ve svém žánru vrcholem muzikantské profesionality, je z ní cítit kus amatérského nadšení pro písně, které si pětice vybrala.

Někdy to i přeženou jako v závěrečné verzi klasického hitu Jolene od Dolly Parton, kde se zdá, že Norah zbytečně přehrává. Všechny nevyrovnanosti ale nakonec zachrání radost z krásných songů.

video - Little Willies vypráví o vzniku nového CD