Šest dnů v poušti. Tinariwen natočili CD na útěku před Al-Káidou

Je suchá, horká noc a členové beduínské kapely Tinariwen hledí k obzorům pohoří Tassili, podle něhož za pár dnů pojmenují svoje nejnovější album. Hvězdy festivalů world music s rouškami přes obličej odpoledne sesedly z velbloudů, setřepaly písek pouště a rozbalily stan v kaňonu.

Mají s sebou nástroje, generátor elektřiny, čaj a cigarety, ale když večer rozdělají oheň, řeč vázne. Neviděli se dlouhé měsíce, v nohách mají pět set saharských mil a do pouště na jihovýchodě Alžírska se vrátili zase jako uprchlíci. Někdo vypráví o únosech v přilehlých vesnicích.

Al-Káida na tahu

Druhý den vyměňují zprávy o domově, na severu Mali: po horách prý kolují zbraně, šejkové nakupují pozemky a vesnice přechází pod správu místní odnože Al-Káidy. To kvůli ní museli Tinariwen stejně jako tisíce nomádů z kmene Tuaregů opustit území, o nějž politicky usilují od 60. let.

V tehdejší vlně revolucí se na Tuaregy narozdíl od Nigerijců či Malijců nedostalo, a tak nomádi dál pásli stáda, kopali studně a obchodovali s látkami. Když je malijská vláda zbavila posledních práv, pokusili se o ozbrojený převrat, který skončil krveprolitím.

Tuaregové revolucionáři

Vojáci vtrhli také domů k Ibrahimovi, dnešnímu lídrovi Tinariwen. Čtyřletému chlapci před očima zastřelili otce a spálili stádo. Dospíval jako vyhnanec, živil se nošením vody v kýblech a když v roce 1979 v rádiu zaslechl volání plukovníka Kaddáfího, pod příslibem nezávislosti se vydal do táborů u Tripolisu. Během devítiměsíčního vojenského tréninku se amatérský muzikant Ibrahim seznámil s Tuaregy, kteří tvoří základ dnešní kapely, a rychle také pochopil, že plukovník rekruty vysílá jen do svých soukromých válek v Čadu a Libanonu.

Někteří zůstali a tajně Kaddáfímu kradli zbraně, další v čele s Ibrahimem popadli kalašnikovy a začátkem 90. let se ještě s kytarami na zádech přidali k tuaregským revolucionářům, kteří půl roku válčili v Mali. Pak členové Tinariwen odhodili zbraně a rozhodli se o osudech svého kmene vyprávět hudbou.

Třetí den večer dorazí džíp s hosty, Kypem Malonem a kytaristou kapely Wilco. Američané za sebou mají několikahodinovou jízdu potemnělou Saharou a třesou se jim kosti. Čtvrtý den ráno zamžourají proti žáru slunce a natáčení začíná. Mluví se málo a Abdalláh vysvětluje, jak si Tinariwen oblíbili elektrické kytary, které znali z kovbojek.

Američané jejich hudbě říkají pouštní blues, protože navzdory arabským perkusím se hraje v příbuzných pentatonických stupnicích. I proto Tinariwen získali požehnání Bona nebo Roberta Planta a pravidelně vystupují jako hvězdy festivalů world music.

Život v exilu

Generátor se přesouvá k ústí kaňonu, aby v noci odehnal predátory, muzikanti ladí formu. Hraje se melodicky, vokalisté odpovídají hlavním zpěvákům, instrumentální pasáže jsou jako obvykle kratičké, nikdo nesóluje.

Pátý den tradicionalista Ibrahim navrhuje hrát akusticky, poprvé bez elektrických nástrojů, a hádá se s Abdalláhem, který chce do hudby přidávat umělé efekty. Cizinci začínají chápat koncept alba: išumar znamená život v exilu, bez kořenů a domoviny, základní zkušenost každého Tuarega.

V textech přibývá stesků po domově a pouštních obrazů. Neznámý beduín přivádí kozu, která se večer opeče na ohni.

První déšť

Šestý den na poušti poprvé po letech prší. Jeden z techniků zapíná mikrofony a za tepání deště kapela nabírá poslední píseň. Abdalláh odjíždí předčasně; je to naposledy, co s Tinariwen natáčel. Ibrahim zůstává u ohně jako poslední. Před pár týdny mu zemřel nejmladší syn, nedávno si vzal třetí manželku.

Ještě netuší, že sotva album vyjde, kanadská vláda si vzpomene na jeho vojenskou minulost a nadvakrát mu odmítne udělit víza na koncert. Mlčky hledí k pohoří Tassili, kde se Tuaregové kdysi shromažďovali cestou za Kaddáfím, a rozhoduje: deska se bude jmenovat Tassili.

Pár měsíce poté, co poušť zavane jeho stopy, Libyjci povstanou proti plukovníkovi a Tuaregové začnou hledat nová útočiště. Být věčně na cestě, nemít sedmého dne odpočinku, a věčně zpívat. To jsou Tinariwen.