Bhútán: ojedinělá reportáž ze země, která měří národní štěstí

"Náš hrubý domácí produkt na hlavu přesahuje dva tisíce dolarů. To je o celou třetinu víc, než mají Indové," říká hrdě můj dlouholetý známý Čenčchu, podnikatel v realitách. Sedíme v hlavním městě Thimphu v komfortní kavárně Karma’s Coffee, která je pro svou mezinárodní atmosféru velmi populární mezi bhútánskou smetánkou a zahraničními pracovníky.

"Před čtyřiceti lety jsme byli s jednapadesáti dolary na hlavu ročně nejchudší zemí světa, dnes jsme premianti jižní Asie," pokračuje sebevědomě. "Naše ekonomika rekordně roste, a to i přesto, že pro nás nejsou důležité peníze, ale štěstí," směje se.

Když čtvrtý bhútánský král Džigme Singgjä Wangčhug v roce 1972 začal vládnout, definoval svou rozvojovou politiku jako snahu o hrubé národní štěstí (Gross National Happiness – GNH), nikoliv o co nejvyšší hrubý domácí produkt (GDP, česky HDP).

Chtěl se zřejmě verbálně vymezit proti svému předčasně zemřelému otci, jehož ambiciózní modernizační politika se setkala s odporem tradičních elit, zejména buddhistického duchovenstva. Velké národní štěstí se ze slovní hříčky vyvinulo v politickoekonomickou ideologii, která zahrnuje i metodiku, jak štěstí měřit.

Zatím posledního výzkumu se v roce 2010 zúčastnilo 7142 respondentů. Z výsledků, podrobně zveřejněných formou powerpointových prezentací na webových stránkách www.grossnationalhappiness.com, vyplývá řada zajímavých faktů.

Například že 41 procent Bhútánců se považuje za šťastné v alespoň šesti z devíti základních oblastí. Muži jsou šťastnější než ženy. Nejspokojenější jsou obyvatelé se zdravím, ekologií a psychickou pohodou. Ve městech je šťastných 50 procent lidí, zatímco na venkově jen 37 procent. Nejšťastnější jsou státní úředníci a mniši. Nezaměstnaní jsou podle výzkumu šťastnější než zaměstnanci firem, ženy v domácnosti či farmáři. Svobodní a mladí lidé patří mezi ty vůbec nejšťastnější.

"Rozvinuté západní země jsou velice bohaté, ale je jejich obyvatelstvo skutečně šťastné?" ptá se Čenčchu řečnicky a pokračuje ve vysvětlování podstaty myšlenky GNH.

"V Bhútánu si myslíme, že pouhý ekonomický pokrok nevede k harmonicky fungující a šťastné společnosti. Sebevětší HDP je bezcenné, pokud příjmy nejsou spravedlivě rozdělovány. Důležité je, aby lidé měli přístup ke vzdělání a zdravotní péči. Je třeba dbát na zdravé životní prostředí a zachovat přírodní dědictví pro naše potomky. A stejně tak musíme zachovat a rozvíjet i naši kulturu a samozřejmě náboženství, bez něhož by náš život ztratil smysl a směr," zakončil Čenčchu ze školy dobře zapamatovanou etudu.

"Myšlenka národního štěstí vychází z učení tibetského buddhismu. Věříme ale, že je univerzální a může být aplikována kdekoliv na světě. To, že některé myšlenky GNH jsou součástí politických proudů v jiných zemích, potvrzuje jejich univerzální platnost," myslí si Čenčchu.

Ne všichni Bhútánci jsou však z myšlenky velkého národního štěstí nadšeni. "Je to vyprázdněný pojem," říká mi kamarád Amrit. "Politici a státní úředníci o štěstí hodně řeční, ale doopravdy je zajímají pouze jejich vlastní příjmy. Lidé, kteří mají moc či peníze, ti jsou šťastní. Zbytek se prostě jen snaží nějak vyjít."

Nejméně do sedmdesátých let minulého století bylo v Bhútánu běžné, že člověk ze skromných poměrů dosáhl díky své píli a schopnostem významné funkce ve státní správě nebo uspěl v podnikání. Dnes už však získávají dobré příležitosti prakticky výlučně děti z bohatších vrstev, které se kromě zahraničního vzdělání mohou opřít také o rodinné kontakty mezi vysoce postavenými lidmi.

Na protekcionářství, korupci a právní nepostižitelnost mocenské a majetkové elity si Bhútánci stěžují rok od roku víc. Pokud se frustrace bude dál prohlubovat, bude to voda na mlýn extrémních hnutí po vzoru nepálských či indických maoistů, kteří za snem o velkém národním štěstí udělají krvavou tečku.

Indický protektorát

"Indická armáda má v Bhútánu rozmístěny tisíce vojáků, kteří se starají o jeho bezpečnost. Indie je pro Bhútán téměř jediný obchodní partner, investor i sponzor. Král by udělal cokoliv, aby Indům vyhověl, a ti mu za to nechávají volnou ruku ve vnitřní politice. Bhútán není nezávislý stát, ale indický protektorát," řekl mi před pár lety nepálský rozvojový konzultant Mahéšvor Šrestha, který v Bhútánu působil jako poradce Světové banky.

Nebyl jsem jeho příkrými slovy příliš překvapen; Nepálci prostě nemají Bhútán rádi. Částečně proto, že z nerovného vztahu s ohromnou a mocnou Indií dokázal těžit ve svůj prospěch, což se o Nepálu říct rozhodně nedá.

Úctyhodný vzestup Bhútánu v posledních letech je přímým důsledkem ekonomického růstu Indie. Ačkoliv bhútánský HDP na hlavu je na podmínky jižní Asie velmi vysoké, země má pouhých 708 tisíc obyvatel a v absolutních číslech je její ekonomika titěrná – pouhá třicetina ekonomiky sousedního indického svazového státu Západní Bengálsko.

Štěstí Bhútánu spočívá v tom, že má přírodní zdroje, které Indie ke svému růstu nutně potřebuje – vodní energii. Bhútánské řeky pramení v himálajských ledovcích ve výškách kolem pěti tisíc metrů a derou se hlubokými údolími až do nejnižších poloh ve stech metrech nad mořem. V současné době země produkuje 1500 megawattů elektřiny, z čehož 80 procent exportuje do Indie. V průběhu příštích deseti let Bhútánci a jejich indičtí investoři plánují produkci ztrojnásobit.

Díky přílivu peněz z hydroelektráren a celkově bezpečnému podnikatelskému prostředí se Bhútán stal zajímavým i pro další indické investice, zejména do stavebního průmyslu, bankovního sektoru a dalších oborů.

Po hydroenergetice je nejvýznamnějším zdrojem příjmů turismus, jehož koncepce je stejně originální jako myšlenka hrubého národního štěstí. "Nechceme přilákat co největší množství turistů," vysvětluje slečna Čoki Wangmo, referentka odboru turismu na ministerstvu místního rozvoje. "Filosofií bhútánského turismu je vysoká hodnota a nízké množství."

Přeloženo do konkrétní podoby to znamená, že návštěvník Bhútánu si u registrované cestovní kanceláře musí objednat zájezd v minimální hodnotě 180 dolarů na osobu a den. Z toho 60 dolarů jde přímo do státní pokladny, ze zbytku se zajišťují služby.

"Cestovní kancelář musí turistům zajistit dobré ubytování v certifikovaném hotelu, plnou penzi, vozidlo s řidičem a místního průvodce," vysvětluje slečna Čoki. "Od roku 2012 se minimální sazba zvyšuje na 225 dolarů na den. V souvislosti s tím bude náš úřad vyžadovat, aby všechny turistické hotely pozvedly svou úroveň na tři hvězdy."

"Zdražovat v době světové ekonomické krize je šílená politika, příští rok určitě přijede mnohem méně turistů a celý cestovní průmysl bude trpět," sděluje své obavy turistický agent Sonam Lepča.

Hlavním lákadlem Bhútánu je jeho zachovalá kultura tibetského buddhismu a nezasažená příroda. Na cestovatele tu čekají především nádherné středověké hrady a starobylé buddhistické kláštery. Velmi zajímavá je přirozenost, s níž se v Bhútánu kombinuje pokrok s tradičními prvky.

Na své si přijdou i milovníci vysokohorské turistiky. V Bhútánu je celá řada nádherných tras různé obtížnosti, z nichž největší slávě se těší Snowman Trek, považovaný za nejtěžší na světě. Všechny treky jsou organizovány v expedičním stylu se stany, kuchařem a s jaky či koňmi na transport zavazadel a zásob.

Ročně do Bhútánu dorazí kolem dvaceti tisíc západních turistů, zejména ze Spojených států a ze zemí západní Evropy a východní Asie. Ačkoliv vláda chce zvýšit počet přijíždějících turistů na sto tisíc, v dohledné době to nebude možné. Hlavně kvůli nedostatečné infrastruktuře a nízké kapacitě leteckého spojení, které zajišťují pouhá tři letadla státní společnosti Druk Air.

Do roku 2005 Bhútán navštívilo přibližně sto Čechů, popularita destinace však roste a v posledních letech přijíždělo 60 až 80 tuzemských turistů ročně.

Celou reportáž včetně deseti otázek z "dotazníku štěstí" a největších turistických atrakcí si přečtete v IN magazínu Hospodářských novin, který vychází ve středu 14. prosince.