Vídeň mi leží silně na srdci. Byla mi druhým domovem a na Centrálním hřbitově jsem si už vyhlídl místečko, kde bych chtěl jednou složit své kosti. Miluji ji i nenávidím.

Na Vídni, v níž jsem skoro osm let žil, je v porovnání s Prahou cosi jasného, přehledného, nehlubokého. Leží prakticky v úplné rovině a něco ukázněného v ní bylo od samého počátku.

Začíná jako římský vojenský lágr, ideální místo k tomu, aby zde Marcus Aurelius, jediný filozoficky myslící císař na římském trůně, zemřel. Široké a téměř geometricky pravidelně rozmístěné vídeňské ulice s reprezentativními stavbami z mramoru a s pravým pozlacením jsou téměř bez tajemství.

Pořádek, reprezentace, usedlost a rozšafnost tvoří neselhávající a všudypřítomnou fasádu. Vídeň je ale součástí nejen Západu, ale i Orientu. Voda proudící Dunajem doteče přes Černé moře až ke Zlatému rohu. Byzantinismus a atmosféra dvora s jeho náznakovou komunikací a smyslem pro reprezentaci sem dosahuje s plnou silou. Orientální dědictví je patrné i v příklonu ke kávě, sladkostem, perským kobercům a intrikám.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se