Pro nezasvěcené to může vypadat, že režisér, scenárista, producent, kulturní organizátor a herec Václav Marhoul rád cestuje. Naznačuje to frekvence a rozsah jeho cest. Opak je však pravdou. "Hodně jsem se nacestoval, ale z 90 procent to byly cesty pracovní. Byl jsem na mnoha místech po celém světě, zpravidla ale kvůli uvedení nebo natáčení filmu či výběru lokace," říká.

Rodinné dovolené, to už je jiná kapitola, do které vzdálené exotické destinace nepatří. Klasické koupání v moři si se svými čtyřmi dětmi užil naposledy v roce 2006. Loni byl s rodinou v Lotyšsku, kde ale kvůli špatnému počasí na plážové radovánky nedošlo. I tak to prý byl zážitek. "Po dlouhé době jsem navštívil postsovětskou republiku a byl jsem velmi překvapený tím, jak se Lotyšsko zvedlo. Díky Evropské unii jsou už lidé jinde, není to rusáctví," říká Marhoul.

Jinak tráví dovolené v tuzemsku. V zimě na lyžích v Rokytnici, v létě nejraději v jižních Čechách. Takový denní výšlap v délce 17 kilometrů po Šumavě není pro něj problém. A také jezdí pravidelně s divadlem Sklep na vodu. Střídají Lužnici, Otavu a Ohři. "Vltavu už nejezdíme 10 let. Jako dítě jsem byl ve vodním skautu, jsem pravověrný vodák, takže bandy někdy až agresivních opilců na nafukovacích člunech jsou pro mě traumatický zážitek," říká.

Od letoška ale bude muset cestování omezit. "Dlouho nikam nepojedeme. Roztočil jsem nový film Nabarvené ptáče, takže tak tři roky kvůli tomu nebudu mít čas."

Severní Afrika: Nikde jinde není takové hvězdné nebe

jarvis_5952115b498e5f1eb2b9343d.jpeg
Foto: archiv Václava Marhoula

Označení dobrodruh Václav Marhoul odmítá. "Nevrhám se zbytečně do nebezpečných eskapád," říká. Ale třeba pobyt v tuniské poušti při 52,7 stupně Celsia si zvolil dobrovolně. "Byla to součást práce a líbilo se mi to," vzpomíná na natáčení filmu Tobruk. "Tahle cesta se mi vryla do paměti. Ta zkušenost patří mezi nejkrásnější v mém životě."

ekonom

Tento článek vznikl pro časopis Ekonom. Předplatit si ho můžete zde.

Tři měsíce žil s herci pod stanem v tuniské poušti, natáčel i v děsivých vedrech fyzicky náročné scény. Hygienu zajišťovala nakloněná cisterna, z níž vytékala voda do dřevěné ohrádky s provizorní sprchou. "Jsem přírodně založený člověk a věřte, že nikde neuvidíte takové hvězdné nebe jako tam. Nikde nemůžete zažít takový pocit velikosti vesmíru a své role v něm. Snad jedině při osamělé plavbě po oceánu. Dotýkáte se věčnosti. Doslova a do písmene," vzpomíná na africkou poušť.

Podle Marhoula tam i čas běží pomaleji, protože člověk nemá okolo sebe digitálně zaneřáděný prostor. Je bez mobilu, rádia, televize a internetu. Vlastně bez dotyku s civilizací. Při slově poušť se Marhoul doslova zasní. "Byl to jeden z mých největších cestovatelských zážitků vynucených prací."

Afghánistán: Za vojáky s chlebem a čokoládou

jarvis_5952115b498e5f1eb2b93441.jpeg
Foto: archiv Václava Marhoula

Kábul byl v šedesátých letech turistickou destinací, kde afghánské ženy chodily v sukních po kolena. Ale i v roce 2002 po zdánlivé porážce Tálibánu prý nebyl problém, aby si na hlavním tržišti sedl ke stolku s kávou uniformovaný cizí voják. "Lidé se s ním fotili a zdravili ho. Dnes by byl asi tak do půl hodiny mrtvý. Byla by to neuvěřitelná provokace," říká Václav Marhoul. Vojáci nyní podle něj chodí do Kábulu v civilu s typickými šálami a plnovousy.