Malá Cessna kreslí na rezavou pláň pod sebou ostré stíny, o několik okamžiků později ji rozkymácí horký africký vzduch. Na zemi na ni čeká úzký pruh udusané hlíny a štěrku. A také osamocený zebří hřebec, který se rozhodl, že místo hledání svého stáda bude raději měřit síly s přistávajícím strojem. Pelášící zebra v těsné blízkosti letadla je první obrázek, který se naší osmičlenné posádce vryje do paměti. Netušíme ještě, že takových výjevů se nám v následujících dnech do paměti zapíšou desítky.

Máme za sebou cestu z Nairobi, hlavního města Keni − jedné z nejbohatších a relativně stabilních zemí ve východní Africe. Keňa přitom nemá zlato ani plyn, ani diamanty. Jediný dar, který prozřetelnost zemi přeťaté rovníkem dala, jsou zvířata. Stejně jako většina návštěvníků tak chceme vidět hlavně "velkou pětku" − lva, slona, buvola, nosorožce a leoparda.

Vyprahlý ráj

Cestu za nimi začínáme v národní rezervaci Samburu přimknuté ke klikatící se řece Ewaso Ng'iro. Menší rezervace není většinou v itinerářích turistů na prvním místě. Ale je to chyba. Právě tady Joy Adamsonová, rodačka z Opavy, vychovala svou lvici Elsu. Po prašných cestách rezervaci křižují béžové a olivově zelené džípy v naději, že spatří tu svou. Kamenitou polopoušť kolem dokola lemuje krajka kopců a skal. Všechno tu má šedobéžovou barvu. Země, houževnaté keře, tetelící se vzduch i zvířata. Očím chvíli trvá, než si zvyknou, a pak si začnou všímat, co je vlastně okolo.

Velké Grantovy gazely se tu pohybují v početných stádech, mezi nimi pobíhají drobné antilopky dikdik s růžky špičatými jako šídlo a dvoubarevné impaly. Dokonce i zdejší zebry se přizpůsobily okolnímu prostředí a jejich jemné černobílé proužky se z určitého úhlu slévají do odstínů šedé a dělají z nich jednu velkou chodící optickou hříčku. Často by stačilo natáhnout ruku, tak jsou blízko.

jarvis_599ae5a4498e27acfc1104d6.jpeg
Největší atrakcí národní rezervace Maasai Mara jsou početná stáda pakoňů a zeber, jež hledají čerstvé pastviny.
Foto: Piotr Grzybowski

Vzácné ostrůvky zeleně podél říčky se pak hemží uvřískanými paviány a kličkujícími prasaty bradavičnatými. Zpoza keřů vykukují žirafí krky. Brzy narážíme na skupinu slonů, která si sebevědomě razí cestu stromy a houštím. Jen v Samburu jich je na tři tisíce a jsou největším lákadlem zdejší rezervace. Keňská vláda zakázala jejich lov v roce 1973 a od té doby jejich počty pomalu rostou.

"Sloni jsou nádherní, ale velmi nebezpeční. Stačila by chvilka a rozdupali by to tu napadrť," říká nám již v pohodlí resortu Samburu Shaba Lodge jeho manažer Josphat Ngali. Hlavně kvůli těžkotonážním tlustokožcům vyrostl kolem domečků rozprostřených na břehu řeky elektrický ohradník. Jestliže elektřina zastaví slony, není překážkou pro oprsklé kočkodany a paviány? "Opice? Ty nezastaví nic," krčí rameny Ngali. Každé ráno čeká místní smečku pravidelná rozcvička, když je zaměstnanci hotelu rozhánějí, a když předstíráme, že se nedíváme, čeká je i zásah prakem. Zdejší resorty jsou v nehostinném kraji jako malé oázy luxusu. Snídá, obědvá a večeří se tu al fresco. Bazén s průzračnou vodou působí jako fata morgana. Západy slunce tu mají onu správnou barvu na pomezí kýče a vychutnáváme si je se sklenicí červeného keňského vína.

Setkání se světem tam venku má o to hořčejší příchuť. Jméno nedaleké vesnice znamená ve zdejším jazyce "štěstí". Vítá nás houpavá uvítací píseň žen v barevných šátcích a zdejší stařešina, který si říká Joseph. Je mu sedmatřicet, ale vypadá na šedesát. Zhruba deset chýší splácaných z bláta a kravího trusu tvoří kruh. Nemají okna, na zemi se válí kravské kůže. Křupou a kroutí se pod nohama. V koutu pár tašek a igelitek ukrývajících soukromé drobnosti. Uprostřed kruhu je menší ohrádka z trnitého křoví sloužící jako úkryt pro zvířata − jediný majetek zhruba tří desítek obyvatel. "Kdysi jsme měli spoustu krav, ale teď jen slepice a kozy. Přišlo veliké sucho a zvířata nebylo kde pást. Vajíčka prodáváme na trhu ve vesnici. To hodně pomáhá. Slepice navíc žerou klíšťata, která sem přinesou psi," popisuje Joseph.

Není tu voda ani elektřina. Náznak civilizace je vidět až na protějším kopci, kde stojí škola a několik domečků. Nejbližší zdroj vody je zhruba kilometr daleko. Pokud někdo z vesnice zemře, odnesou jeho tělo do planiny a nechají ho hyenám. "Pak se musíme podle naší tradice vždy přestěhovat, aby duše zemřelého měla klid. Nemusíme ale moc daleko, stačí jen o kousek," vysvětluje náš průvodce. Stavbu chýší a ostatně jakoukoliv další práci mají na starosti ženy.

jarvis_599ae5a4498e27acfc1104da.jpeg
Průvodci nabízejí i návštěvu místních vesnic kmene Masajů, kteří chovají dobytek a turistům nabízejí drobné suvenýry.
Foto: Kenya Tourism Board

Samburové jsou vzdálenými příbuznými známějšího kmene Masajů. "Podle legendy měla matka dva syny. Když umřela, odkázala každému jeden dar − Masajovi korálky, Samburovi kůži. Masajové jsou tak našimi přímými příbuznými," vypráví Joseph s patrnou hrdostí v hlase. Stejně jako oni žijí kočovným životem, nosí stejný oděv, praktikují polygamii a mužskou i ženskou obřízku. Jenže zatímco Masajové se stali jednou z hlavních atrakcí Afriky, Samburové jsou oproti nim opravdu jen chudí příbuzní.

Výměnou za jejich chudobu jim byla svoboda. Ani britskou koloniální správu jejich neúrodné pastviny příliš nezajímaly, a tak je nechala žít po svém. Úbytek pastvin a pomalý rozvoj turismu však naučil i Sambury nabídnout návštěvníkům alespoň suvenýry. Některé z nich jsou vyrobené místními děvčaty, většina ovšem pochází z velkých trhů v Nairobi, kde se zásobují drobnými dárečky téměř všechny africké kmeny. Za pár dolarů si tu tak kupujeme kousek klidného svědomí, než nás Cessna znovu zvedne do vzduchu.

Země Masajů

"Čtyři roky jsem žil v Nairobi. Studoval jsem tam střední školu, ale pak jsem se vrátil domů. Žít v hlavním městě je drahé, neustále musíte přemýšlet o penězích a pak − nemáte tohle," řekne mladík a v ladném pohybu rozpřáhne ruku směrem k nekonečné pláni poseté tisíci pasoucích se pakoňů a zeber. Jmenuje se Andrew, a jak prozrazuje jeho jasně červený oděv, patří ke kmeni Masajů. Postarší džíp má půjčený od bratra, který pracuje v jednom ze zdejších kempů jako číšník a přivydělává si jako safari průvodce. "Dřív jsem provázel i na pěších safari. Ale nedělám to pořád. Jen když nám zavolají, že potřebují pomoc, což je tak jednou za dva měsíce."

O pár stovek metrů dál rozhánějí zdejší rangeři stádo pakoňů, aby nevlezlo na přistávací dráhu, kde se s bručením střídají přistávající a odlétající letadélka, jež přivážejí turisty ze všech koutů světa. V zemi, kde téměř neexistuje silniční síť, ani nemají jinou volbu. "Jednou tu letadlo narazilo do stáda zeber. Lidem se nic nestalo, ale hyeny s tím ten den měly co dělat," podotkne Andrew. Letecký provoz je na zdejším airstripu tak silný proto, že nastala ideální doba na pozorování jedné z největších atrakcí, již africký kontinent může nabídnout − velké migrace.

jarvis_599ae5a4498e27acfc1104de.jpeg
V zemi na rovníku spolu divoká zvířata a lidé žijí v křehké symbióze. Z České republiky za nimi ročně vyrazí necelé dva tisíce turistů.
Foto: Kenya Tourism Board

V období od června do října se dávají do pohybu obrovská stáda čítající statisíce zvířat. Kolují v pravidelném rytmu z Tanzanie až sem do parku Maasai Mara. Tento ekosystém zabírá sice jen desetinu procenta rozlohy afrického kontinentu, ale žije v něm téměř polovina všech zvířat. Početní pakoně, gazely a zebry poskytují výborné podmínky pro velké predátory − lvy, gepardy, levharty, šakaly i hyeny. Zatímco malebné Samburu na severu je rájem klidných býložravců, v Maasai Mara je ve vzduchu cítit adrenalin.

Brzy nám to dokáže na cáry rozsápaný zadek zebry, která se zjeví před džípem. Odhalené maso žhne jako krvavý květ. Zatím se jí daří držet krok se stádem, ale její osud je dávno jasný. Ránu z milosti zvířeti nikdo nedá. "To je příroda. Rangeři se mohou starat jen o ohrožené druhy − lvy, slony, nosorožce, gepardy, leopardy. O ostatní zvířata se nezajímají. Je jich prostě příliš mnoho," říká nám od volantu Andrew a pro jistotu se rutinně zeptá: "Chcete si to vyfotit?" Nechceme.

Na možné strůjce útoku narážíme o chvíli později. Smečka lvic s lvíčaty se ospale převaluje pod keřem. Po džípech, jež se sem sjely z různých míst, se ani neohlédnou. O pár desítek metrů dál se pod jiným keřem odehrává dramatičtější scéna − páreček lvů tu zadělává na další generaci lvíčat. Soukromí se jim přitom nedostává, fotoaparáty vydatně cvakají.

V kruhu

Síly na další den načerpáváme v kempu Little Governors ukrytém za řekou Mara. O pár kilometrů dál v té samé kalné vodě číhají krokodýli na přecházející pakoně. Sedmnáct stanů je k sobě přimknuto do tvaru půlměsíce s výhledem na travnatou pláň, kde se pasou divoká zvířata. Tady nejsou žádné elektrické ohradníky, zvířata se tu mohou procházet, jak chtějí, a taky to dělají. Od řeky se v podvečer nese zpěv hrochů a kolem stanů šmejdí prasata bradavičnatá. "Chtěli jsme, aby tohle místo připomínalo staré zlaté časy," říká s typicky kolébavým anglickým přízvukem Dave Richards. "Ještě před takovými pěti šesti lety jsme tu neměli ani zavedenou elektřinu. Ve stanech se svítilo plynovými lampami. Dvakrát tady málem došlo k požáru, ale naštěstí se nikomu nic nestalo," směje se.

jarvis_599ae5a4498e27acfc1104e2.jpeg
V zemi na rovníku spolu divoká zvířata a lidé žijí v křehké symbióze. Z České republiky za nimi ročně vyrazí necelé dva tisíce turistů.
Foto: Kenya Tourism Board

Do Keni přijel letecký inženýr Richards v 70. letech a učarovala mu natolik, že tu strávil většinu života. Je mu šestasedmdesát, napsal několik knih o africké fauně, působil jako průvodce a dodnes vypomáhá s vedením několika kempů. "Práce leteckého inženýra byla zajímavá, ale nebavilo mě být pořád zavřený někde uvnitř. Vždycky mě to táhlo do přírody," popisuje. Považuje se za Brita, ale když mluví o zdejším životě, říká důsledně "my" a jeho nejoblíbenějším zvířetem na pláních je ten trochu nablble vypadající pakůň. "Víte, oni nejsou zdaleka tak hloupí, jak vypadají," brání je. "Když jsou to tak velká zvířata a podařilo se jim dosáhnout tak obrovských počtů, tak přece musí být chytří."

Podle Richardse ještě před pár desítkami let zdejší pláně vypadaly úplně jinak. Zelenaly se keři a stromy a velkých stád tu bylo jen pomálu. Jenže v keřích se držely mouchy tse-tse, jež napadají spavou nemocí lidi i dobytek. "A tak Masajové začali vše postupně kácet a pálit, i proto, aby mohli rozšířit své pastviny. Jenže za čerstvou trávou se začali stahovat i pakoně a zebry, a tak to celé začalo. To bylo někdy v šedesátých letech. Velká migrace je tak vlastně relativně moderní fenomén částečně zapříčiněný člověkem," vysvětluje.

Masajové se tak chytli do vlastní pasti − o vykácené pastviny se museli začít dělit s divokými zvířaty, která přilákala predátory. A velké kočky si zase rády ušetří práci a místo čtvrttunových pakoňů někdy zaútočí na masajské krávy. Masajové občas nějakého lva zabijí, což se zase nelíbí zdejším rangerům a majitelům kempů, protože je turisté chtějí vidět. A tak se začarovaný kruh točí pořád dokola již skoro šedesát let. Křehké příměří tu panuje jen díky vzájemné spolupráci mezi kempy a Masaji. "Počet Masajů roste, takže mají více dobytka a chtějí více místa. Pokud ale turisté nechají nějaké peníze i v masajských vesnicích, a ne jen v kempech, pak to může fungovat," podotýká Richards.

"Víte, ono se říká, že kdo jednou přijede do Afriky, vždycky se vrátí. Je to pravda. Všichni klienti, které jsem provázel, alespoň jednou přijeli znovu. Jeden postarší pár z New Yorku se mnou na safari byl už patnáctkrát. Je to pro ně oáza klidu," loučí se, zatímco tři chlapíci v červených kombinézách vylévají obsah latríny na přilehlou louku. "Omlouvám se za ten zápach. Snažíme se držet odsud dál ty zpropadené hrochy."

jarvis_599ae5a4498e27acfc1104e6.jpeg
V zemi na rovníku spolu divoká zvířata a lidé žijí v křehké symbióze. Z České republiky za nimi ročně vyrazí necelé dva tisíce turistů.
Foto: Piotr Grzybowski

Když prší, jsou Masajové šťastní. Dobytku se bude dařit. Ten večer byli Masajové velmi šťastní. Na planinu se přimáčkl těžký bouřkový mrak a oblohu prozařovaly blesky. Déšť proměnil prašné silnice v nebezpečnou skluzavku. Lví smečce to však nevadilo. Kočkovala se mezi kapkami, i dospělé lvice si hrály jako koťata. Málokdy můžete popsat přesný moment, kdy se do něčeho či do někoho zamilujete. A právě v ten okamžik jsme alespoň my věděli, že jsme ztracení a že starý Richards měl pravdu.

Když nás pak Cessna naposledy zvedne do vzduchu a odnese zpět do Nairobi, máme před sebou vidinu bílých pláží na Diani Beach − jednoho z nejkrásnějších míst na východním pobřeží Afriky. Místo prašných plání je tu zářivě bílý písek, stáda pakoňů vystřídaly podobně početné hordy tuk-tuků a nezpívají tu hroši, ale mezinárodní interpreti z reproduktorů. Tělo si odpočine od nekonečného natřásání na tvrdých sedadlech džípů, ale mysl? Ta pořád bloudí po nekonečných keňských pláních a touží spatřit velkou pětku.