Navštívit cizí zemi, ochutnat místní jídlo, poznat "domorodce" a zažít jejich kulturu nemusí vždy znamenat investici v řádu několika desítek tisíc korun. Že to jde i naopak, ukazuje akční závod LowCost Race založený nadšeným cestovatelem Mikym Škodou. Smyslem závodu je během deseti dní projet co nejvíce zemí za co nejméně peněz a získávat přitom body za plnění úkolů.

Třetí ročník, který probíhal od 5. do 15. srpna tohoto roku, ovládla zrzavá dvojka Ginger Duo, Lenka Rzepková a Jana Řezníčková. S celkovým počtem 73 108 bodů porazily dalších devět soutěžních týmů. S rozpočtem dva a půl tisíce korun na osobu projely čtrnáct zemí a absolvovaly výzvy jako Yes Man, kdy musely 24 hodin odpovídat jen "ano", zúčastnily se cizí svatby, získaly letenky pro mezinárodní let a tím rozhodně neskončily.

"Získaly jsme zážitky a přátelství na celý život, které nám bude připomínat také náš vzpomínkový deník," říká usměvavá Lenka, která se věnuje umění, píše blog o herectví a cestování a působí jako asistentka pedagoga. S kudrnatou parťačkou Janou alias Jahu, lektorkou angličtiny a španělštiny, ji kromě vášně k cestování pojí také důvěra v to, že lidé jsou zkrátka fajn.

Na celý závod jste měla každá rozpočet maximálně 2500 korun. Zbyly vám nějaké peníze?
Jana: Všechny. Respektive stejnou částku jsme přivezly zpátky. Ne že bychom vůbec nic neutratily, ale něco jsme si vydělaly, něco dostaly. Některé týmy si dokonce přivezly peněz víc.

Lenka: Základem je hodně se usmívat a nadšeně o soutěži povídat, což pro nás nebyl problém. Když lidé kolem slyšeli, co všechno jsme už zvládly a do čeho ještě půjdeme, chtěli nás podpořit a být toho součástí. Někteří se třeba i zapojili do výzev nebo nám prostě přispěli.

Je pro vás nízkonákladové cestování běžné?
Lenka: Začala jsem s ním přibližně před dvěma lety a moje první lowcost cesta byla do Holandska, stopovala jsem s kamarádem. Od té doby cestuji víceméně pořád takhle. Stopuji, využívám couchsurfing, ochutnávám místní kuchyni, jsem s tamními lidmi. Závod tohoto typu jsem ale jela poprvé.

Jana: Já jsem se účastnila už tří Mistrovství České republiky v autostopu, a jednou jsem dokonce vyhrála. Ve vítězné posádce jsem byla také na švýcarském mistrovství a to samé platí i o LowCost Race loni a letos. Stopem jezdím i do práce a zpátky, lowcost je pro mě způsob života.

To vám pokaždé někdo zastaví?
Jana: Ano. A jsem na místě mnohem rychleji, než kdybych jela veřejnou dopravou.

Jak jste se seznámily?Ginger Duo
Jana: Přes cestovatelskou seznamku, před závodem jsme se neznaly vůbec. Rozhodovala jsem se mezi dvěma holkami a s Lenkou nám to prostě sedlo. Navíc jsme zrzky, tak jsme přece musely jet spolu.

Lenka: Poprvé jsme se potkaly asi měsíc před závodem. Já jsem se rozhodla na poslední chvíli, že pojedu, a dva dny před uzávěrkou přihlášek jsem napsala příspěvek do seznamky, že hledám někoho na spolucestování – popřípadě do LowCost Race, kdybych opravdu jela. Ozvalo se mi pár lidí a mezi nimi i Jahu. Jednou jsme se sešly jen tak, podruhé už jsme natáčely promo video pro závod.

Co vás motivovalo se do závodu přihlásit?
Lenka: Je to neskutečná jízda. Je až neuvěřitelné, co všechno stihnete za jeden den. Člověk najednou vnímá čas úplně jinak. Tady v Praze mívám také hodně nabité dny, ale během závodu se stane pět intenzivních zážitků za den. Je to velmi emočně pestré a je to také hodně o překonávání hranic a přecházení komfortních zón: nepohodlí, nepřízeň počasí, nedostatek spánku, nejistota jídla a hygieny... To dokáže člověka hodně posunout a odhalit mu jeho vlastní skryté možnosti. Poznáte samozřejmě spoustu míst a skvělých lidí. Nevíte, co se stane další den –

Jana: A také nevíte, ve které zemi uvidíte zapadat slunce.

Na závod máte deset dní. Je během něj vůbec prostor a čas pozastavit se a nasát atmosféru?
Jana: Nepřipadáte si pořád v permanentním shonu. Minulý rok jsem strávila i tři nezávislé dny na třech různých místech a stejně to naše posádka dokázala vyhrát. Je ale pravda, že letos jsme nikde na tak dlouho nestavěly a byl to trochu větší stres. Obzvlášť proto, že jsme viděly, jak jsou na tom ostatní týmy, to minule nebylo. Pořád nás to popohánělo.

Lenka: Byly chvíle, kdy jsme se prostě zastavily a koukaly do nebe nebo se šly projít centrem měst. Nebo když člověk někde přespává, pokecá s místními, zahraje si jejich hry a ochutná jejich jídlo. Tu možnost jsme měly hlavně díky úkolovým výzvám, protože ty nás nutí zažívat místo, ve kterém jsme.

V rámci MČR v autostopu jsou z bezpečnostních důvodů posádky smíšené nebo ryze pánské. To v případě LowCost Race neplatí. Nebály jste se cestovat v dámském složení?
Lenka: Ani ne. Pravda je, že předtím jsem cestovala většinou s kluky. V Portugalsku před závodem jsem ale také jela se slečnou a bylo to úplně skvělé. Přijde mi, že dvě holky tvoří takovou symbiózu. Samozřejmě je potřeba být obezřetný, ale vycházíme z toho, že lidé jsou fajn.20626553 1444444868942792 4075401556969008908 o

Řešily jste nějaký konflikt?
Jana: Ano, jednou jsme nastoupily do auta, řidič se otočil a sáhl mi na nohu. Tak jsme zase vystoupily. To byla záležitost pěti minut.

A jak jste vycházely spolu? Pohádaly jste se někdy?
Lenka: Trávily jsme spolu čtyřiadvacet hodin denně. Ale i přesto si myslím, že jsme to zvládly dobře a vyloženě jsme se nepohádaly. Obě jsme se vždycky snažily vycítit, co ta druhá potřebuje, takže jsme převážně spolupracovaly.

Co všechno bylo součástí výhry?
Lenka: Získaly jsme nějaké ceny a sponzorské dary, ale největší výhrou jsou zážitky. Ty jsou nejsilnější a zůstanou na celý život. Těším se, až o tom jednou budu vykládat vnoučatům.

Existuje nějaký zážitek, který vám nejvíc utkvěl v paměti?
Jana: Není možné vybrat jen jeden, těch věcí bylo tolik… Když si v běžném životě představíte jeden rok, řeknete si: Ty jo, to bylo skvělé, jak jsme vylezli tenkrát na tu střechu. To se vám během lowcost závodu stane i několikrát denně. Absolvujete šílené výzvy a odnášíte si šílené zážitky.

Lenka: Napadá mě jedna věc, ale nechci ji vůbec nadřazovat nad ostatní. Dostaly jsme se na obrovskou loď, kde jsem si připadala jako Rose z Titanicu. Ta loď měla vlastní patro s restauracemi, další s obchody a v jednom patře večer tančily starší páry klasické tance, jako by jim bylo dvacet. Hrála živá hudba a my jsme tam jen seděly a vnímaly, kde jsme. Už jsme byly hodně unavené, ale bylo to kouzelné a úplně nás to dojalo. Také jsme tam měly vlastní koupelnu, mohly se osprchovat a byla to velká očista. A ráno jsme se probudily ve Švédsku.

Jak jste se na takovou loď dostaly?
Jana: Nejdřív jsme zkoušely buskovat (vydělat si pouličním uměním, pozn. red.), ale to nám šlo opravdu špatně a vydělaly jsme si asi jen dvě eura. Potom jsme obcházely lidi kolem a ptaly se, jestli by nám někdo nepřispěl, ale moc se na to netvářili. Šly jsme i za přepravními společnostmi a zkoušely to na ně s tím, že jim uděláme reklamu na našich cestovatelských blozích a na Streamu, což také nevyšlo. Když už jsme byly dost zoufalé, všimly jsme si v davu pána, který vypadal jako bůh z filmu Božský Bruce – Morgan Freeman v bílém kvádru. Řekla jsem si, že to musíme zkusit. Přišla jsem za ním, jestli by nám nemohl pomoci a on se vyptával, co všechno děláme. Nakonec šel s námi k pokladnám a říká: Tyhle dvě holky jedou závod a nemůžou používat peníze. Tak jsem se rozhodl, že jim to zaplatím. Vytáhl stoeurovou bankovku, zaplatil lístky a zbytek peněz nám nechal. Z toho jsme byly úplně paf.

Lenka: A to je namátkově jen jedna z příhod.

Jednou z výzev bylo i vaření v michelinské restauraci…IMG 20170809 071421 471
Lenka: Zkusily jsme oslovit čtyři restaurace a všude nás odmítli. Já se jim vůbec nedivím, vypadaly jsme opravdu hrozně, s krosnami, po cestě dost unavené. Až v jedné restauraci v Helsinkách byla paní, která se na nás hezky usmála a vzala nás do kuchyně, kde jsme připravily jídlo spolu s kuchařem. Byl to salát s lososem. Mohly jsme si ho i sníst, ale ani jedna nemáme ráda ryby, takže pro nás to nebylo nic moc. Ale byla to nádherná restaurace, kam všichni chodili v šatech a kvádrech.

Kolik jste s sebou vůbec měly oblečení?
Jana: První výzva zněla zabalit si co nejméně oblečení. Takže jsme s sebou neměly skoro nic, ani spacáky. Já měla batůžek na přezky, který vážil necelé tři kilogramy.

Lenka: Ten můj vážil pět. Měla jsem s sebou dvě trička, jedny šaty, mikinu a to je všechno. Naštěstí jsme to docela vychytaly a zima bývala jen k večeru.

Kde jste po cestě přespávaly?
Jana: Spíš jsme nepřespávaly...

Lenka: A když už, tak u někoho doma, v dodávce, v kavárně, v autech, na lodi, tak různě. Ale na začátku jsme si slíbily, že když nemáme spacáky, tak venku prostě spát nebudeme.

Absolvovaly jste také výzvu Yes Man. Jaká byla nejdivnější věc, na kterou jste řekly ano?
Jana: Když mi lidé, které jsme potkaly, nabídli lísteček, který jsem si měla dát pod ret. Vůbec jsem netušila, co to je. Jsem odjakživa proti jakýmkoli drogám, ani nekouřím. Musela jsem si to vzít a ukázalo se, že to byl naštěstí jen tabák. Také jsme se potom šly v osmi stupních koupat do moře. Výzva je výzva.

Zažily jste třeba nějaký kulturní šok?
Lenka: Jeden nás potkal v tureckém Izmiru. Šly jsme se projít do uliček, kde byly místní děti. Měly jsme u sebe bonbony, a tak jsme si říkaly, že se podělíme a bonbony jim dáme. Všichni se seběhly a začaly si je brát, jenže pak je po nás najednou začaly házet a říkat sprostá slova. Vůbec nevíme proč.

Přišla třeba krize, kdy jste se chtěly na závod vykašlat?
ginger duoLenka: Střídaly se stavy, kdy jsme byly už opravdu unavené, a pak chvíle, kdy jsme zase měly energii. Myslím, že asi osmý den mi nebylo vůbec dobře. V takové chvíli je potřeba se podporovat navzájem. Ale vzdát jsme to asi nechtěly nikdy, věděly jsme, že to dokončíme. Vždycky můžete brečet, ale to vám nepomůže. Musíte se vzchopit a jít dál. A ono pak přijde zase něco nového a pozitivního, co vás nakopne. Nejlepší je zvednout se a začít něco dělat, přemýšlet o něčem jiném. Nesmíte ale ani zapomínat na svoje tělo. Když člověk cítí, že by si měl na pár minut odpočinout, je lepší to udělat.

Jana: Během závodu není prostor na stesk, lítost nebo únavu, člověk je pořád v pohybu a něco dělá. Celý diskomfort lidí totiž obecně vzniká z pohodlí. A jakmile to pohodlí schází, není prostor pro smutek a těžkost.

Jak byste celý závod zpětně zhodnotily? Jaká je podle vás jeho hlavní vize?
Jana: Aby si lidé uvědomili, že možnosti světa jsou úplně nekonečné. Že jídlo a nocleh se dá oplácet i něčím jiným, než jsou peníze.

Lenka: Že někdy je třeba jít za hranice, které mnohdy ani nejsou, ale člověk si je uměle vytváří. Pak se může otevřít světu, usmívat se, protože s úsměvem jde všechno lépe. Tomu přikládám velký význam, nebát se někoho zeptat, říct si Ahoj, jak se máš, tobě to dneska sluší, naučit se mluvit s lidmi, protože komunikace je velmi důležitá.