Divadelní adaptace Orwellova 1984 přivádí Velkého bratra přes Abú Ghrajb

Jako temné obrazy z české minulosti vyvolané v živném roztoku přítomnosti se střídají na jevišti ostravského Divadla Petra Bezruče scény inscenace 1984 inspirované stejnojmenným románem George Orwella. Zkušenosti se stalinskou i hitlerovskou mocí přivedly v polovině minulého století autora k vylíčení totálně manipulovaného světa, v němž vládne Velký bratr. Rok 1984 byl pro Orwella vzdálenou budoucností, pro Čechy reálněsocialistickou skutečností. Čtvrt století poté při sledování divadelního představení může Čecha napadnout, že Velký bratr "víc než dřív žije a bude žít".

Myšlenkově i emocionálně naléhavá inscenace režiséra Jana Mikuláška je inspirovaná nejen četbou, ale i vlastní zkušeností a úvahami. V souvislosti s Orwellovou varovnou vizí se pokouší v detailech jevištních obrazů identifikovat proměnlivou, zákeřnou podobu společenského zla.

Svoboda je otroctví

Scéna Marka Cpina nepůsobí nijak výhružně, přesto pohled na ni pamětníkům způsobí husí kůži. Obklad ze světlých palubek byl součástí normalizační estetiky ve veřejném prostoru všude tam, kde se kalila ocel stádnosti, jednohlasého souhlasu či stranické kázně.

Mikulášek se nebojí být konkrétní ani v hudebních citacích - drastickou scénu na Ministerstvu lásky doprovázejí spartakiádní Poupata. V projekcích se objevují tváře diktátorů, na závěr se za doprovodu beatlesovské All you need is love geometricky rozmnožují i zmenšují... Režisérovi se daří tyto prostředky na hranici prvoplánové ilustrace kontextem proměňovat ve scénický obraz.

Mikuláškova adaptace s respektem staví na dějové i myšlenkové osnově Orwellovy knihy. V sugestivních obrazech "obyčejného" strachu vypráví v první polovině příběh Winstona Smithe (Jan Vlas), pochybujícího zaměstnance Ministerstva pravdy, a jeho milé Julie (Sylvie Krupanská). Přirozená láska a touha poznat skutečnou podstatu systému je pro svět slídivých kamer zločinem a milenci jsou zatčeni. Mikulášek s lehkostí a vtipem, které hrůzu totalitarismu neumenšují, ale spíš znásobují, sleduje drobné manipulace, zákeřnosti a zbabělosti a nebo se třeba zeptá ve filmových dotáčkách v ostravských ulicích na dobu před čtvrtstoletím. Vystaví diváka jednoduchému faktu: k falšování minulosti naše paměť ani Ministerstvo pravdy nepotřebuje.

Pod galerií pokračujeme

 

Hrůza toho, že čtyři může být pět 

Druhá polovina zkoumá účinky a mechanismy násilí. Jsme v hospodě: řada židlí, na nich žvaní štamgasti v čepicích hadovkách. S půllitry v rukou, dětinsky si notují: "Hospůdko, hospůdko má, ty moje restauračko začouzená...". Na Ministerstvu lásky právě mučí vězně a fotí si je s pytlem na hlavě jako v irácké věznici Abú Ghrajb. Na zemi po nich zůstávají jen boty jako po vězních v německých koncentrácích. "Normalizační" procedurou v režii Smithova kolegy O'Briana (Kateřina Krejčí), sadisty bez tváře a bez pohlaví, jemuž se ve slabé chvíli milenci svěřili se svými pochybnostmi, procházejí i Winston a Julie. Scéna mučení, v níž O'Brian "přesvědčuje" Winstona, že čtyři je pět, ale někdy taky tři, je mistrovsky odehranou hereckou a režijně-stylizační partiturou. A pak už vidíme Winstona s půlitrem, notujícího tupě vedle lhostejné Julie: "Hospůdko, hospůdko..."

Mikuláškova inscenace vtahuje precizními a srozuměnými hereckými výkony a vnitřní intenzitou obrazů soustředěných k tématu. Její síla vyvěrá z úzkosti, že potenciál orwellovského světa je pouze dočasně rozpuštěný demokratickými mechanismy.

George Orwell: 1984. Režie Jan Mikulášek. Divadlo Petra Bezruče Ostrava. Premiéra 21. 3. Další představení: 6., 10., 15., 21., 24., 25. 4.

Oficiální stránky divadla: http://www.bezruci.cz

 

VELKÝ BRATR TĚ VIDÍ. Čmuchající světlo divadelního reflektoru nahrazuje v inscenaci 1984 svět slídivých kamer Velkého bratra.

reklama

Diskuse

Zasílat reakce

Zveřejnit e-mail

Zobrazit náhled

Zbývá 1000 znaků