Nová scéna Národního divadla zatím čeká na zázrak. Godot ho nepřinesl

Herecké výkony Davida Matáska (Estragon) a Davida Prachaře (Vladimír) v Beckettově Čekání na Godota jsou trumfy první premiéry činohry Národního divadla v prostoru Nové scény, kam se její představení vracejí po bezmála dvaceti letech. Hru klasika moderního dramatu v živém českém překladu Patrika Ouředníka režíroval Michal Dočekal.

Bezdomovci v bahně

Beckettovi hrdinové objevují možnosti, pravidla a též "hlubší významy" pro člověka nejspíš nejzásadnější a vše prostupující situace - čekání. Koneckonců se říká, že celý náš život je jen čekání na smrt, křesťané čekají na Spasitele, někdo na konec světa, jiný na změnu...

Zdevastovaná periferní autobusová zastávka, na níž se v inscenaci ocitáme, je místem k čekání přímo předurčeným.

Na zastávkách všeho druhu se často příznačně zdržují ti, pro které se čekání na další den stalo jediným smyslem života. Estragonovi a Vladimírovi blíženci - bezdomovci a lúzři tak paradoxně reprezentují lidský osud lépe než kdokoliv jiný.

Scénu Davida Marka lemují v pozadí tři citylighty - v první půli s fotografií pučícího stromu a nápisem Už brzy!, v druhé pod plně olistěným stromem křičí nápis Právě teď! Mezi betonovými panely se prodírá pramínek vody jak z horské studánky, který naši dva hrdinové nabírají a chlemtají z propocené boty.

Jejich chlebem vezdejším jsou zbytky zeleniny - mrkev a brukev - které vytahují z ušmudlané igelitky a s nimiž sehrají fujtajbláckou etudu hodnou Mr. Beana.

Ostatně pánové, k nimž posléze přibudou další "národní" bardi Ondřej Pavelka (Pozzo) a Jan Kačer (Lucky), si krátí čekání řadou hravých klaunských etud odkazujících nejen k podstatě světa běhu, ale i na jejich každodenní herecký úděl (a možná i instituci, jež je zaměstnává).

Obrazem: Nová scéna Národního divadla otevřela Čekáním na Godota přejít do fotogalerie

V druhé půli se drobné gagy zhušťují. Při opravě vodovodního potrubí (během přestávky) vznikla v betonu slušná kaluž naplněná bahnem, která se stane příležitostí k nejvtipnější a zároveň nejbeznadějnější scéně inscenace, v níž se jasně demonstruje, jak funguje princip podané ruky.

Pánové s jednorázovými plenami coby bederní rouškou se stále častěji ocitají v seskupeních přirozeně odkazujících k biblickým výjevům. Prostor nad zastávkou osvětlenou měsícem v úplňku se prolamuje do zákulisí "vesmíru", kde visí dva silně obrazotvorné předměty, jež jsou zároveň běžnou výbavou každého jeviště: cedule s nápisem Ticho a diskokoule.

Čtyři hodiny je moc

Dočekalova inscenace humorem a konkrétním, všedním detailem v duchu Beckettova textu odkazuje k pustotě, absurditě a vyprázdněnosti našeho světa i zjevení Jeho přítomnosti zároveň.

Herci jsou skvělí, chytře rozvíjejí jednotlivé asociace, balancují mezi konkrétním materiálem a jeho abstraktním významem, uvolněně reagují na hlediště, jsou s ním v kontaktu. Jenom se zdá (zvlášť v první polovině), že tím rozehráváním tah inscenace možná až příliš rozřeďují a dostředivým kruhům textu dávají opačný, rozbíhavý směr.

Inscenace ztrácí chvílemi koncentraci, rytmus. A paradoxně nudí. Že by to byl zlomyslný záměr? Protože, marná sláva, bezmála čtyři hodiny s Beckettem je prostě moc, ale zase si člověk při tom čekání na konec a občasných odbězích soustředění tu existenciální situaci pořádně zažije a uvědomí.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků