Existenciální erotická smršť Léda je plná masek a přetvářky

Dva manželské páry a jeden "univerzální" milenec ve hře chorvatského spisovatele Miroslava Krleži Léda stihnou během jednoho večera a noci prožít pozoruhodnou erotickou smršť s existenciálním podtextem.

V Činoherním klubu, kde měla Léda premiéru v režii Ladislava Smočka, objevují herci v téměř zapomenutém textu vydatný zdroj šťavnatých bonmotů a komediálních situací. Pod slupkou lechtivé, ironické konverzačky se ovšem skrývá vážný, současně cítěný a výstižný popis podstaty lidské povahy.

Půvab shnilých pomerančů

Všechny postavy hry jsou z hlediska morálky ve stavu, jenž se podobá půvabu shnilých pomerančů na dobře prodejném obraze jednoho z protagonistů - módního malíře Aurela (Ondřej Vetchý). Ten buduje vilu jako pevný bod rodinného života, nad jejími plány prožívá "emoci pračlověka, který zakládá svůj první oheň".

Ale zároveň podvádí svou ženu Kláru (Dana Černá) s Melitou, milenkou přítele a výtvarného kritika Olivera Urbana i s mladičkou modelkou, která ho inspirovala k obrazu Léda s labutí a vzbuzuje v něm "prvotní animální neklid".

Hysterická, afektovaná a blbá Melita (Nela Boudová) má umělecké ambice a bohatého manžela plebejského původu, kterým pohrdá. Její Klanfar (Mojmír Maděrič) na city kašle, ale chce mít pořádek a včas na stole večeři. Člověk neví, zda má litovat počtářského, obžerného Klanfara nebo autoritativně pištící Melisu, která mu doslova cpe do chřtánu chlebíčky.

Je dost zábavné sledovat, jak si všichni uvědomují pravý stav věcí, vychladlá manželství a milostné avantýry, ale navenek z nejrůznějších dobrých důvodů hrají o "dobrou pověst" a dělají, že se nic neděje.

Odhodlají-li se přece jen vyslovit pravdu, pak tím zaručeně cosi sobeckého sledují. Jako třeba plíživě vemlouvavý Oliver Urban (Petr Nárožný) když Aurelově ženě Kláře říká "pravdu" o manželovi, hlavně proto, aby ji mohl svést. V téže chvíli její muž právě v hrůze prchá domů před Melitou, která "převzala iniciativu"...

Postkoitální dialogy

Vypadá to bláznivě. Hnáni čímsi neznámým všichni předkládají spoustu racionálních i "citových" důvodů pro své jednání, bravurně nasazují a sundávají společensky přijatelné masky, aby dosáhli svého.

A když to mají, zjistí, že to není ono. Kouzelné jsou v tomto směru oba postkoitální dialogy, v nichž Petr Nárožný jako životem zkušený svůdce, kterého už nic nemůže vyvést z míry, protože "nic, k čemu může dojít mezi mužem a ženou, není tak důležité, aby bylo nutné si kvůli tomu rvát vlasy", pečuje o duševní i ekonomickou stabilitu svých partnerek.

Jejich "spokojená" manželství mu totiž zaručují snadno dostupné milenecké "služby". Petru Nárožnému sedí role jako ušitá, vyvažuje ji na hraně mezi vyžilým, cynickým příživníkem a rozšafným, přítulným plyšákem, který prostě už ví, jak je v životě důležité, aby si všichni v rámci možností přišli na své a že "nejlepší je, když naše tělo zapomene na skutečnost rozumu".

Nasazování masek

Nela Boudová žene emoce a téměř dojemnou tupost své afektované paničky Melity odvážně až do krajnosti. Po jejím téměř šokujícím výstupu s Mojmírem Maděričem zůstane na scéně zvláštní, silná trapnost a hořkost.

Dana Černá vykresluje typ sebevědomé ženy, která je tak přesvědčená o své síle, až ji zradí vlastní slabost. Ondřej Vetchý nabízí roztomilou studií veskrze současného muže, který by rád měl všechno: umělecký věhlas i majetek, spokojenou rodinu i mileneckou rozkoš. Neodolatelně stupňuje Aurelovy citové výlevy i jimi prosakující sebedojímavé sobectví.

Skoro to vypadá, že někdy nasazujeme masky, neboť jsou milosrdnější než pohled na holou skutečnost a hlavně - dá se s nimi přežít. A "Proč tohle všechno děláme?" ptá se ve finále Oliver: "Proč? Snad asi jedině kvůli tomu."