Nahá múza Jandové a Merty z meziválečné Paříže je líná a uvadá

Do meziválečné Paříže, která šumí bohémsky kumštýřským životem, situovali autoři Zora Jandová (texty) a Zdeněk Merta (hudba), svůj šansonový muzikál Nahá múza. Jenže do pařížské idyly začínají prosakovat první formující se fašistické militantní jednotky.

Původní český muzikál uvedlo ve světové premiéře minulý týden Městské divadlo Brno v režii Šimona Cabana.

Nahá múza v novém brněnském muzikálu nepředstavuje žádnou lechtivou personifikovanou inspiraci, ale je to obraz, který namaloval malíř Marian, jeden z protagonistů rozevlátě žijící skupiny umělců.

Nahá múza je muzikál o lásce, o hledání vlastní tvůrčí cesty a umění vůbec, ale také o morálce a etice, neboť sláva leckomu dokáže zamotat hlavu a pokřivit charakter. Zdá se tedy, že se autorská manželská dvojice snažila uchopit hned několik témat, čímž výsledek nabyl na košatosti. Zřejmě ale by méně bylo více.

S Písní práce na rtech

Šansonový muzikál Nahá múza působí totiž zdlouhavě. Rozbíhá se líně, pak nabírá patřičné obrátky a doslova perlí hned po pauze v pohybově brilantně zpracované Písni práce (choreografie Lucie Holánková), což je féerie v bytě zámožného Borise Jagilova, dravého obchodníka s uměním.

Pak sice ještě několikrát je divák svědkem svěžích výstupů, například "zpovědi" Jagilovovy ženy Lori, ale s přibývajícími stránkami partitury tempo povážlivě uvadá, takže představení začne nudit. O nějaké gradaci nemůže být řeč.

Nahá múza tedy rozhodně spíše než celkovým tvarem zaujme některými jednotlivými výstupy. Škoda, že autorům, kteří se ve svém snažení utápěli, nepomohla dvojice dramaturgů, která by škrty a případnými dalšími zásahy muzikál provzdušnila a odlehčila.

V tomto ohledu mohl být nápomocen i režisér Šimon Caban, jinak též výtvarník scény. Ta je ale nápaditá: tvoří ji velká oválová konstrukce, "oplácaná" fasádami a střechami pařížských domů. V jejích útrobách se najde místo pro Marianův ateliér, byt Jagilovových, kavárnu a další požadovaná dějiště - stačí jen patřičně využít točnu.

Zalidněná scéna

Hudba Zdeňka Merty je líbivá, nejedna z melodií si dokonce zasluhuje, aby s derniérou nezapadla. Skladatelův hudební jazyk asociuje sice především francouzský šanson, ale Merta tu a tam odskočí i třeba k jazzu, popu, náznaku vážné opery či rokenrolu.

Muzikál po velkém střihu končí až v roce 1956, kdy (jak se překřikují kameloti) Marilyn Monroe slavila třicátiny a Elvis Presley ovládl hitparádu vemlouvavou písní Love Me Tender.

Komorní "orchestříček" hraje po obou bocích scény, o premiéře ho od klavíru dirigoval Karel Cón. Je to dobré řešení, neboť jeviště se tak ještě víc zalidní a zateplí.

Herci, jak je v Městském divadle ostatně snad už železným pravidlem, se očividně snaží. Představiteli sochaře Frederika Lukáši Vlčkovi by v jeho parádních decibelových peckách mohl vysoké tóny závidět nejeden operní pěvec. Ale co naplat, když základním nedostatkem Nahé múzy je ne zcela profesionálně zvládnuté téma samo.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků