Kouzelník: divadelní estráda o zázracích donutí diváky plakat smíchy

Estrádní iluzionista Roman, který přestal věřit na zázraky a má za to, že na lidi i v životě nejvíc platí triky, kouzla a efekty, je hlavní postavou inscenace Kouzelník v divadle Rubín.

Vznikla kolektivně a podepsáni jsou pod ní dramaturg Zdeněk Horký, dramatik Petr Kolečko, režisér Tomáš Svoboda, herec a iluzionista Roman Štabrňák a herečka Bára Poláková.

Ze života kouzelníka

Kouzelníka nazývají tvůrci miráklem, což je dávno zapomenutý středověký divadelní žánr, který ukazoval zázraky, jež Bůh učinil prostřednictvím lidí.

Zároveň se inscenace, s nemalou mystifikační nadsázkou, tváří jako autobiografická story Romana Štabrňáka, titulní postavy a jejího představitele zároveň.

Během zkoušky kouzelníka a jeho partnerky Báry na pokleslou dětskou show sledujeme v časových prostřizích příběh chlapečka Romana, který toužil dělat zázraky.

Proměnil vzteklou, nelaskavou babičku v žábu a také se stal malým iluzionistou a vystupoval v televizi u Štěpánky Haničincové. A když vyrostl, zamiloval se do Báry, stal se z něj obratný estrádní mág, jehož kouzlo přitahovalo publikum a taky ženy, konkrétně jednu tělocvikářku...

Sympaťák Štabrňák, suverénní kouzelnický showman s příslušně uhrančivýma očima nás má během představení docela na háku. Předvádí jeden zábavnější trik za druhým a nám se zdá, že se společně s ním dotýkáme věcí tajemných a nadpřirozených.

Když je "sám sebou", má ale problém. Vidí (a my taky), že Bářiny zářivé úsměvy v zářivých šatech, lesk v jejích velikých očích, že to všechno je jen iluze, trik určený publiku.

Mojžíšovy triky vítězí

A pak přijde čas na lekci z katechismu. Farář (stejně jako Romanovu babičku a tělocvikářku ho hraje Bára Poláková) dává Romanovi hodně insitní, ale i velmi důkladný výklad o tom, jak to vlastně s kouzelníky, těmi největšími jako Mojžíš a Ježíš i těmi úplně nepatrnými jako jsme my všichni, vlastně je.

A že triky, efekty a kouzla nejsou totéž, co zázraky. Publikum se válí smíchy nad grafem vyjadřujícím Mojžíšovu procentuální převahu mezi kouzelníky, protože to vypadá skoro jako volební preference, kdy v závěsu za ním vidíme Ježíše a pak je hluboký propad...

Nad vším vládne boží oko na legračních nožičkách a místo mene tekel se na zdi křídou po umazání části výkladu skví konstatování, že ten dotyčný je kokot.

Zábavná smršť

Kouzelník a herec Roman Štabrňák má příležitost použít v představení, jež je i svědectvím o "obyčejném" zázraku, spoustu triků ze svých vystoupení, všichni zúčastnění nejspíš i hodně osobních motivů.

A tak tahle show, při níž téměř nepřetržitě publikum slzí smíchem, protože v rychlém rytmu se střídající čísla a hlášky jsou nefalšovanou zábavnou smrští, působí velmi přesvědčivě i tam, kde jde o věci nejpodstatnější.

Jednoduchý nápad funguje. Štabrňák i Poláková jsou bezchybní v tom, jak balancují mezi dryáčnictvím a něžností, povrchem a hloubkou. Herecký výkon obou bílých hrdliček a zakrslého králíka nemá na české divadelní scéně konkurenci.

Co dodat? Snad jen, že v době, která pomalu neumí rozlišit nahoře a dole a kdy nám důležití "iluzionisté" tvrdí, že zařídí, aby jedna a jedna bylo třeba dvanáct, se docela hodí, když nám někdo připomene, že se často necháváme unést obyčejnými triky a přitom nám unikají zázraky.