Morávkův Hadrián z Římsu je velkolepý hold Klicperovi a českému divadlu

Novou inscenací Hadrián z Římsů připravil režisér Vladimír Morávek zvláštní a po svém způsobu velkolepý hold V. K. Klicperovi a královéhradeckému - potažmo českému - divadlu.

Klicperovo divadlo v Hradci Králové uvedlo premiéru Hadriána z Římsů při příležitosti mnohonásobného výročí: sto padesáti let od smrti autora, sto pětadvaceti let existence divadla v Hradci a šedesáti let profesionální činnosti na zdejší scéně.

Zadání tak silné, že samotné dílo českého komediografa se při jeho naplnění muselo trochu uskromnit.

Morávkův divadelní osud byl od poloviny devadesátých let s Klicperovým divadlem po jedno desetiletí neodmyslitelně spojen, dodnes se mluví o jeho zdejší nezapomenutelné éře. Uvedl tu své nejúspěšnější inscenace, shakespearovský nebo čechovovský cyklus.

Vybudoval silný, kompaktní a inspirovaný soubor. Je tedy přirozené, že Hadrián z Římsů je také plný poukazů na to, co společně se souborem vytvořil.

Surreálný kabaret

Sobotní premiéra svou formou připomněla Morávkovy režie české národní klasiky: Strakonického dudáka nebo Její pastorkyni. Text, seškrtaný na dřeň příběhu, orámovaný dalším "příběhem" odkazujícím k současnosti, jinému kontextu či osobě autora. Divadlo na divadle, surreálný kabaret komunikující s publikem svobodnou imaginací.

Polytematické, kolážovité představení s hudebními leitmotivy a ne vždy zcela konzistentními úkroky stranou. Hadrián z Římsů nese všechny nezaměnitelné znaky Morávkova rukopisu.

Režie vede (ne vždy fungující) paralely mezi klicperovským hradem Čelákovem, jeho pánem rytířem Světloslavem (Hynek Pech) a Klicperovým divadlem a jeho osvíceným ředitelem Zemanem. Morávek neskrývá pochopení pro Klicperu, který toužil dobýt Prahu, ale svůj divadelní osud naplnil v Hradci Králové.

Místy jakoby ochotnický "look" inscenace, naivistický půvab a navenek velkolepá, sametová a zlatem krumplovaná komická trapnost hadriánovských figur nejspíš odkazují k pocitu divadelníků, kteří při své touze po hvězdách zakopávají o každodenní realitu.

Jména těch Morávkovu srdci nejbližších zazní z úst Pavly Tomicové alias paní učitelky Kotrlé (poprvé ji stvořila před patnácti lety pod Morávkovým vedením v inscenaci Pitínského Buldočiny), když je napomíná jako nezbedné žáky v publiku.

Rakev nesmí chybět

A ještě jedna věc se při pohledu na makabrálně, v černém sametu vypraveného Hadriána vybaví - s nadsázkou se říkávalo, že v žádné Morávkově inscenaci nesmí chybět rakev. Smrt a mrtví jsou v této inscenaci nepřehlédnutelně přítomni.

Bíle oděné postavy duchů-předků stojí v zádech čelákovského vladaře a napovídají těm, kteří se perou v zamotané historii s falešnými Hadriány. Ve snových pasážích se objevují postavy z komedie dell´arte jako předkové Klicperových postav i dnešních herců.

Scénograf Martin Chocholoušek se v morávkovském světě pohybuje s jistotou. Na scénu postavil, co režisérovi na očích (i na duši) uviděl a ještě si při tom řekl svoje. Motiv šachovnice a šipek, šípů a kopí nenásilně zpřítomňuje zamotané, nejisté cesty osudu i jeho bodající ostny.

Oslava připomínající pohřeb

Nad scénou tentokrát místo mrtvolně bledé záře úplňku neúprosně "svítí" otáčející se paprsky černého slunce. Nádherné obrazy. Hodně extravagantní pomník. Oslava, která vypadá trochu jako pohřeb.

Scény z Hadriána jsou po morávkovsku maličko přeexponované, co se záměrně natahovaného rytmu či délky cesty k pointě týče, jejich humor je svérázný a formanovsky odzbrojující.

Scéna, kdy stará panna Jenovéfa vysvobozuje z vězení pravého, omylem uvězněného Hadriána (Jan Sklenář) za tichého komentáře věrného zbrojnoše Jehoně (Tomáš Lněnička) patří k nezapomenutelným.