Historický monolog vede Emil Hácha s Masarykem. Hraje je manželský pár

Třináct let odkládaná vize režiséra J. A. Pitínského dostala v inscenaci textu Milady Součkové Historický monolog aneb Zpověď prezidenta Háchy skutečnou podobu.

Prezidenta Háchu, "zrádce národa", hraje Eva Salzmannová, němou roli T. G. Masaryka, prezidenta osvoboditele, její manžel, dramatik a politický komentátor Karel Steigerwald.

Tato premiéra v divadle Kolowrat uzavřela projekt činohry Národního divadla Bouda české historie, který byl věnován zlomovým okamžikům českých dějin.

Spisovatelka jako Hácha

Imaginární "dialog" obou českých prezidentů napsala Milada Součková již v emigraci v padesátých letech ve Spojených státech. Hácha si v něm kdesi na věčnosti (autorka jako místo děje označuje "lidskou mysl" a vše nasvědčuje tomu, že je to právě její vlastní) jaksi dodatečně vyříkává s ikonou českého národa, tatíčkem Masarykem, své výhrady k jeho postojům, myšlenkám, politice i místu v dějinách.

Přitom vysvětluje svůj pohled na události, obhajuje svou "zradu", poměřuje ideje reálným historickým okamžikem, argumentuje i situací v době vzniku textu aktuální, komunistickou vládou, a zároveň se často rozbíhá k úvahám obecnějším.

Hácha alias Součková docela krkolomně filozofuje třeba o vztahu svědomí a podvědomí a rovněž popouští uzdu komplikované obraznosti. Autorka vytvořila postavu Háchy ani ne tolik podle exaktních faktů, ale spíše na základě velmi osobních představ či intuitivního vhledu.

Hácha jako žárlivá manželka

Zajímavá je dikce tohoto monologu. Připomíná totiž manželskou hádku plnou výčitek, sebeobhajob a sebeprojekcí, neutříděných emocí i argumentů. Tok řeči stále odbíhající od podstaty. Masarykovo mlčení působí v textu jako pobavený odstup sebejistého manžela vystaveného zčásti iracionálním útokům své žárlivé ženy, která semele všechno možné i spoustu dílčích pravd, aniž by se jí podařilo něco skutečně konzistentního sdělit.

V tomto ohledu je obsazení manželskou dvojicí Salzmannová a Steigerwald od Pitínského dobrým tahem. Na začátku proti sobě stojí dva mrtví "soupeři". On, klidný, mlčící, sebejistý, s určitou noblesou a věrohodnou, z "bláta" vymodelovanou maskou Masaryka, ona, navlečená do neforemného obleku a kabátu, s obličejem zapatlaným mazlavou hmotou a od počátku nasazující vyzývavý až útočný tón poraženého, který si to hodlá vyříkat s netečným vítězem.

S tím, jak se ze šedivého bahýnka postupně vynořují skutečné obličeje herců, vstupuje do hry stále více prostý život Salzmannové a Steigerwalda. Výkon neherce Steigerwalda přirozeně nemůže být pro herečku Salzmannovou, hrdinsky zápasící s kvantem místy až blábolivého textu, ničím víc než dloubavě ironickou odrazovou deskou.

Salzmanová do toho jde jako vždy s obrovskou energií a plným nasazením, střídá útočné výpady zhrzeného Háchy s robustní sebeironií a sebelítostivými propady. Končí na zemi mezi desítkami knížeček vysochaných z polystyrénu a skutečných čokoládek Kofila. Na jejich obalu s Turkem je podle Pitínského vepsán tragický osud Součkové a jejího manžela, výtvarníka Zdenka Rykra, který spáchal sebevraždu, aby unikl gestapu.

V té chvíli couvá Steigerwald pryč ze scény s papírovou maskou s portrétem Jana Masaryka. Zhroucená, naříkající Salzmannová si po tváři a mezi prsty rozpatlává čokoládu. Připomíná dámu po prohraném zápasu v bahně. Konec.

Originální paralely. Otázkou ovšem je, zda také pro publikum nějak podstatně souvisejí se skutečností, zda Součkové ahistorický text a Pitínského imaginace, ubírající se též velmi soukromými cestami, vůbec mohou nějakým, byť i marginálním způsobem obohatit či alespoň nabourat naše povědomí o obou osobnostech prezidentů a jejich roli v našich dějinách nebo o vnímaní dějinných událostí vůbec.

No, někdy se neuskutečněným vizím daří lépe v pouhých představách.

• Diskuse
• Celkem 10 příspěvků