Liberečtí herci hrají se zápalem o vyhořelých lidech

Hra Tvář v ohni německého dramatika Maria von Mayenburga dostala v libereckém Malém divadle podtitul "zapálení a vyhořelí". Dokonale je tím popsáno, co pětice herců obdivuhodně vystihla.

Běžná rodina s dospívajícími dětmi: láska rodičů se již rozplynula, zeď generačního neporozumění začíná růst. Hra dokumentuje právě okamžiky, kdy všem tato pomyslná zeď přerůstá nad ovládnutelnou míru. Co okamžik, to krátká uzavřená epizoda. Vždy následuje neurčený skok v čase nebo místě. A divák si z těchto střípků skládá děj.

Režisér Martin Tichý pár Mayenburgových epizod ze hry vyřadil. Tím vyzdvihl postavy dětí, Kurta a Olgy (Jakub Albrecht a Karolína Baranová), mírně na úkor rodičů (Ladislav Dušek a Štěpánka Prýmková) a zcela potřel problémy Pavla (Jiří Černý), milence Olgy.

Se silným syrovým textem se herci výborně sžili. Slova nezadržitelně padají ve správné okamžiky. Oddechnutí dopřává jedině režisér citlivě zasazenými drobnostmi jako třeba vizuálními odlehčeními textu.

Například matku nechá cvičit aerobikovou sestavu, ve které vykopávání nohou přijde ve chvíli, kdy Kurt navrhne, aby si šla s otcem "čutat" místo něj. Přes chladnost Mayenburgova textu bez scénických poznámek rodina na jevišti nečekaně výrazně, ale přirozeně ožívá a v každé epizodě trochu jinak. K tomu přispívají i krátké hudební mezihry Ivana Achera.

Stejně jako rodina ožívá také "zdeformovaná", maximálně využitá scéna Pavla Boráka, kde nic nepřebývá. Už její tvary naznačují "pokřivenost" vztahů a osobností.

S mírou, ale účinně, jako koření, využívá Martin Tichý i zvukové efekty, akci mimo jeviště, promítání a další možnosti divadla. Třeba spuštění záznamu toho, co Olga opravdu řekla, v jediné chvíli, kdy o tomtéž lže, výborně umocňuje situaci. Zvlášť, když celé představení je tolik pravdivé.

Jako postavy jsou děti zapálené, Pavel neutrální a rodiče vyhořelí, ovšem jako herci jsou zapálení pro svou roli i celek všichni.