Od Shakespearova Jindřicha IV. na Hradě nelze čekat strhující příběh ani dobrou zábavu

Dva díly Shakespearova historického dramatu Jindřich IV. v jednom letním večeru mohou od konce minulého týdne zhlédnout diváci v prostoru Nejvyššího purkrabství na Pražském Hradě.

Texty v překladu Martina Hilského upravila režisérka inscenace Lucie Bělohradská. Její Jindřich IV. ale není typické oddechové divadlo pod letním nebem, má ambici stát se "rezonanční deskou, která s naší současností v mnohém souzní".

V barvě moci a rozkoše

Před kamennými hradbami stojí vlevo mohutná police se šanony, vpravo elegantní bar s lahvemi alkoholu, uprostřed trůn - všechno v symbolické rudé, barvě moci a rozkoše. Úhledná scénografie v současném strohém designu jako vystřižená z módního časopisu o architektuře.

V těchto kulisách se odehrává Shakespearovo historické drama, v němž se podle režisérky "prolíná svět politiky a svět podsvětí". Na jedné straně mocenské tahy Jindřicha IV. (Ladislav Mrkvička) a vzpoura těch, kteří nevděčnému vladaři kdysi pomohli k moci, na druhé poživačné orgie Falstaffovy (Norbert Lichý), jeho kumpánů a prostitutek.

Mezi ně rád zajde princ Jindřich (Jan Dolanský), jehož korunovací hra končí. Z veselého hýřila se stane král, trestající Falstaffovu neřádnost.

Komiks, telenovela, Bond

Riziko razantních, redukujících textových úprav je vždy velké, tím spíš v tomto případě, kdy prakticky ze dvou her vznikla jediná. Výsledkem je disproporční digest, který významné události komiksově prosviští a jinde nabobtná pouhou konverzací.

Na dřeň seškrtaný děj ztrácí místy návaznost. Jazyková květnatost Hilského překladu docela legračně kontrastuje s tím, že se postavy v efektních současných kostýmech domlouvají - co se informací týče - vlastně v holých větách.

Slyšíme mnoho slov, ale charaktery jsou schématicky zploštělé. Ke všemu interpreti (přiměřeně prostoru, který jim text poskytuje) zestručňují i herecké prostředky a zvlášť ve druhé polovině kusu tíhnou k patetickým, pseudohistorickým klišé.

Martin Hilský označil Shakespearovy historické hry jako svého druhu seriál z anglických dějin. Těžko říct, zda je to záměr, ale některé scény, například ta mezi vzbouřencem Percym (Martin Písařík) a jeho ženou Lady Percy (Vendula Křížová), již říká Katko, nemají svou insitností daleko k žánru telenovely.

Děvky v baru vypadají jako slušné gymnazistky, které navlékly odvazové hadříky Made in China a na školní akademii nacvičily tanec na ústřední melodii z Jamese Bonda. Ke všemu se všechny ty zhýralé osoby, Hospodskou (Eva Salzmannová) nevyjímaje, kočkují akademicky odtažitými nadávkami. Tahle shakespearovská aktualizace se prostě moc nepovedla.

Maso odpadlo od kosti

Leckterý z herců se přitom pere s okleštěnou předlohou statečně. Jenže co na tom, že Jan Dolanský působí v jednotlivostech jako herec přesvědčivě, když je textem nucen ohýbat charakter své postavy tak, že ztrácí logickou celistvost.

Norbert Lichý sice werichovsky zemitě a uvěřitelně podává Falstaffovy svérázně filozofující monology, ale jak jsou osekané o maso příběhu a vytržené ze souvislostí, přicházejí o velkou část hloubky i vtipu. Jiří Štrébl skládá ze zlomků textu výrazně konturovanou postavu trochu křupanského, ale selsky rovného Velšana Glendowera.

Od letní produkce orámované autentickou hradní kulisou jistě nikdo nečeká bůhvíjaké novátorské postupy, ale především strhující příběh nebo dobrou zábavu. Jindřich IV. víc než obsah nabízí apartní, estetizovanou podívanou.

• Diskuse
• Celkem 6 příspěvků