Zdařilé inscenaci klasického muzikálu Hello, Dolly! vévodí Ivana Chýlková

Nová inscenace klasického muzikálu Jerryho Hermana a Michaela Stewarta Hello, Dolly! ční nad současnou českou muzikálovou produkcí jako mrakodrap elegantních tvarů nad tuctovými paneláky.

Režisér inscenace Ondřej Sokol vstoupil do žánru, s nímž dlouho koketoval, tím nejlepším možným způsobem - poměřil se s dílem, jež má všechny důležité muzikálové parametry: sentimentální a přitom vtipný příběh, chytré situace, dobře napsané dialogy, neodolatelné bonmoty, skvělou hudbu...

Songy, z nichž některé za bezmála padesát let od newyorské premiéry v roce 1964 vlastně zlidověly.

Přesvědčivá Chýlková

Roli šarmantní, ukecané dohazovačky a "dealerky" všeho možného, která si vyhlédne a rafinovaně vmanipuluje do manželství zatuhlého starého mládence Horáce Vandergeldera (Josef Carda), proslavila ve filmové verzi Barbra Streisand.

V produkci Studia Dva ve Švandově divadle ji hraje Ivana Chýlková, herečka obdařená nejen pěveckými a pohybovými dispozicemi, ale i velkou noblesou. Kromě zralého půvabu, originálně zpracované gestické komunikace a dokonalé profesionality vtiskla Dollyiným dryáčnickým nápadům lidskou přesvědčivost a sotva postřehnutelný smutek.

Dolly Leviová je totiž osamělá vdova. Když rozehraje svou šachovou partii, změní nejen svůj život, ale i osud Vandergelderových příručích (Jan Meduna a Kryštof Hádek), které dá dohromady s půvabnými modistkami (Monika A. Fingerová a B. Kohoutová). Ve finále před námi stojí, jak se na muzikál sluší, tři šťastné páry.

Autentický sentiment

Hello, Dolly! je vlastně příběh osamělých srdcí - tvrdě pracujících drobných živnostníků a příručích, kteří "keep smiling" sní svůj americký sen.

Jeho odvrácenou tváří, mementem a svým způsobem i vrcholem Sokolovy inscenace je výstup Ernestiny Zámožné, bizarní divy, kterou Dolly zámožnému Vandergelderovi zlomyslně podstrčí jako společnici. Yvonne Přenosilová ji hraje obdivuhodně, s temperamentem a humorem sobě vlastním jako monstrózní felliniovskou figuru, jejíž smutek, únava a samota jsou obaleny do blyštivých flitrů excentrické show.

Výprava Sokolovy inscenace (Adam Pitra a Renáta Weidlichová) navozuje pocit příjemného retra, rámy výkladních skříní, nápisy nad krámky a restauracemi nás vracejí do ulic New Yorku i uliček amerického maloměsta v polovině minulého století.

Je v tom ale i spousta divadelní nadsázky a hry s měřítkem - jednopatrové domy "vyrůstají" do mrakodrapů, z horního rohu se spouští obří ruka sochy svobody s pochodní...

A taky nás nepřetržitě baví hromada drobných, doslova vymazlených, hereckých a režijních gagů (koně - tanečníci - za sebou nechávají skutečné koblihy), důvtipných odkazů na muzikálová klišé i na slavný film. Nechybí ani nezbytné schody, jen se proměnily v pohotově přivezené schůdky z letadla, po nichž Dolly sestupuje z balkonu nad restaurací, odkud muzikál doprovází živá kapela.

Vše prostupuje uměřená, ale velmi nápaditá choreografie (Renáta Suchánková) a bezchybná company, která dýchá s představením. Taneční scény, třeba ta s lesklými číšnickými tácy, které kolují kolem Dolly jako planety kolem slunce, lidské "koňské" čtyřspřeží nebo uklízecí četa s košťaty, jsou skutečně strhující.

Při sledování této muzikálové inscenace člověk uvěří, že existuje cosi jako autentický sentiment. Muzikálové představení, z něhož člověk odchází lehce a s radostí v srdci, protože prožil cosi jako nečekané očištění.