Sebevraždy a deprese naplnily první divadelní hru Radky Denemarkové

Radka Denemarková, autorka oceňovaných knih, napsala divadelní text. Odehrává se ve fiktivním očistci pro spisovatelky a nazvala ho Spací vady.

Premiéru její hry s podtitulem Dvacet pět mrknutí oka uvedlo v režii Slobodanky Radun Divadlo Na zábradlí.

V prostoru mezi životem a smrtí se setkávají tři ženy. První dáma literárního experimentu Virginia Woolfová a americká básnířka Sylvia Plathová, obě sebevražedkyně trpící celý život depresemi. Jejich psaní mělo sebezáchovný moment, pomáhalo jim vyrovnávat se s traumaty z dětství i ženskou identitou.

V očistci se i nadále věnují sebeanalýze, jsou nuceny konzumovat (a to doslova) svá díla a přehrávat si okamžiky svého života, které vytěsnily. Třetí dáma, Ivana T. (rozuměj Trumpová), je naopak ztělesněním pragmatického ženství a povrchního úspěchu. "Spisovatelka" - podnikatelka, bezstarostná exhibicionistka, milovnice života a mužů.

Mezi troubou a vanou

Scéna Petra Kunce uzavřela tři ženy do nepříjemně rudého prostoru zarovnaného štůsky jejich děl (v případě paní T. tedy "děl"), v němž se tísní samy se sebou a sporákem, upomínajícím na Plathové smrt s hlavou v plynové troubě.

Woolfová zase chodí "za trest" spát do vany, neboť svůj život ukončila skokem do řeky. Hm. Slavným sebevražedkyním a jejich myšlenkově zauzlovanému intelektuálnímu sebezpytu patří větší část večera. Ta nudnější.

Přesto, že se Magdalena Sidonová (Plathová) i Marie Spurná (Woolfová) ze všech sil snaží z textu použít i sebemenší podnět, který se dá rozvést v nějakou scénickou akci, marná sláva, stále před sebou vidíme jen dvě fakt divné ženské, které se narcistně probírají "ošatkami minulosti" - zákoutími svých osobních pocitů a fantazií, jak jim je podsouvá autorka, a které jsou drtivé většině lidí, přiznejme si to, ukradené.

Vaření - pečení koláčů a příprava salátu či klihovité plichty z vlastních děl - na hodinu nevystačí, drobné intelektuální jedovatosti (které má většinou na svědomí Woolfová), náš hlad po vskutku divadelních situacích, ukojit nemohou. Brilantním vtipem autorka šetří.

Literární divadlo

Kostýmy Kateřiny Štefkové jsou tentokrát opravdu makabrózní. Intelektuálky s šedivými, bezkrevnými tvářemi a plstnatými vlasy z koudele vyhlížejí opravdu depresivně, jako po několika dnech a nocích sebemučivého psaní.

Paní T. s dokonalou figurou a silným líčením jako mumie egyptského faraona se zlatou maskou. Ale na scénu vnese právě svou jinakostí trochu komediálního uvolnění a konečně i dramatického střetu, i když jen v rovině mentalit a různých duchovních obzorů. Mluva Jany Hubinské (Ivana T.) má trošku slovenský přízvuk, což působí v roli amerikanizované Ivany T. docela roztomile jako odkaz na "velkosvětský" anglický akcent.

Hlavně Hubinská svým temperamentem konečně po hodině trápení prorazí to úmorné intelektuální dusno. Najednou stojí na scéně tři ženské a jejich konflikty i konverzace mají švih a vtip. Malinko problém je, že to celé skoro nikam - kromě nějakých pseudofilozofických závěrů - nevede.

Denemarkové text, zjevně inspirovaný Sartrovou hrou S vyloučením veřejnosti, má - když už nějaké - tak spíše kvality literární než divadelní. Postupně se v něm objevují všechna utkvělá témata autorky: depresemi a sebevraždou počínaje, přes nutkavé psaní jako sebepotvrzení až k úvahám o uměleckém marketingu. V tomto ohledu je Denemarkové tvorba konzistentní.

Jevištní podoba Spacích vad není - především díky výkonům všech tří hereček - úplně beznadějná, ale zdá se být zbytečná, nic navíc nepřináší. Mnohem víc by Spacím vadám slušelo scénické čtení v Eliadově knihovně.