Morávkova magická inscenace Maestro a Markétka má i smysl pro humor

Režisér Vladimír Morávek opět hledá Boha. Jeho inscenace Maestro a Markétka v Divadle Husa na Provázku podle stejnojmenného románu Michaila Bulgakova navazuje po duchu, ale i scénograficky přímo na cyklus Sto roků kobry podle románů F. M. Dostojevského tamtéž.

Pražská premiéra se uskutečnila v pondělí v Divadle Archa.

Ďáblova návštěva

Fantaskní předloha pojednávající o ďáblově návštěvě Moskvy, Pilátově soudu nad Ježíšem a neobyčejné lásce Mistra a Markétky je pro Morávka příležitostí, aby se zase jiným příběhem a opět velkoryse komponovanou inscenací vyjádřil k tématům, která ho fascinují až k posedlosti.

Ať už je to velmi osobně pociťovaná a vykládaná přítomnost Boha na tomto světě, bezvýhradná, spasitelská láska ženy obětující se svému muži až za hrob, nebo "jen" magická moc úplňku.

V souvislosti s ní Morávek román také vyložil jako dlouhý, barvitý sen. Plný depresivně černých úzkostí defilujících před námi na ďábelském plese i v psychiatrické léčebně, ale i groteskně pokřivené reality porevoluční Moskvy, jež do nočního bdění rovněž prosakuje.

Zazvoní budík - a následuje probuzení. Vypadá to, že klid a smíření nacházejí titulní hrdinové ve smrti, ruku v ruce zavěšeni na tahu, který je nese vzhůru, do tmy. Když se rozsvítí, milenci jsou konečně šťastni ve "věčném domě".

Trpělivost divákova jim to patetické štěstí přeje, avšak po všem tom Mistrově křiku, jenž v posledních dvaceti minutách předcházel, už nemá moc sílu jim je uvěřit.

V noclehárně světa

Scénografie není v inscenaci zapojena úplně důsledně, ale jako rámec slouží skvěle. Notně ošuntělé stěny s obrazem mrtvého Krista v hrobě, pocházející z inscenací Dostojevského cyklu, tvoří jakousi noclehárnu zaplněnou železnými patrovými postelemi.

Jsou plné náměsíčných spáčů. Může to být moskevský azyl pro lidi bez domova i metafora provizoria našeho pozemského bytí. Palác Piláta Pontského se ve druhé části produkce stěhuje do hlediště, diváci na scénu. Erotické fotografie žen s odhalenými prsy a klíny vnášejí na jeviště bulgakovský motiv čarodějné moci. A nad tím vším visí "hvězdné nebe" plné žároviček.

Nechybějí mikroporty a deklamované scénické poznámky, odedávna součást Morávkova scénického jazyka. A pochopitelně kolážovitý zvukový a hudební plán, tentokrát z dílny Maria Buzzi, s bohatými citacemi z opery Charlese Gounoda.

Otěže příběhu i představení drží suverénně ďábelský Woland (Jan Kolařík) se svými parťáky. Působí jako vyslanec Boží, odvádějící na zemi špinavou práci na osudech smrtelníků. A královsky se u toho baví. Jeho kocouří doprovod (Jiří Kniha) a asistent Korovjev (Milan Holenda) neustále někde šmejdí, rozlézají se po všech "koutech" jako všudypřítomné zlo, ovšem rovněž s vytříbeným smyslem pro humor.

Bulgakovova pikantně vykreslená Markétka se u Morávka proměnila v křehkou, oduševnělou intelektuálku a plaše se projevující světici. Její interpretku, Andreu Buršovou, obsadil režisér i do role Ježíše, a její panenskou, trpitelsko-spasitelskou stylizaci tak ještě více podtrhl. Michal Dalecký, obsazený do role Mistra a Piláta, dostal bohužel úkol nad své síly, což poznamenalo závěr inscenace.

Morávkovi se velmi dobře daří postihnout groteskní polohy Bulgakovova románu osobitým, téměř "formanovským" humorem. Jeho inscenace jako vždy zjednodušuje, po svém zesiluje některá témata na úkor jiných. Jemné předivo jazyka, znejisťující nadsázky, podtextů a zvláštní poezie románu tak bylo přirozeně leckde násilně zpřetrháno, ale jako divadlo je Maestro a Markétka svébytnou a respektu hodnou záležitostí.

• Diskuse
• Celkem 4 příspěvků