Tenhle punč platím já aneb Místo hořké grotesky jen lehká komedie

Svléknout Stroupežnického Naše furianty z krojů a ukázat českou náves, jaká opravdu je, se rozhodli inscenátoři hry v Divadle v Dlouhé. Svůj záměr žánrově definovali jako gogolovskou grotesku po česku.

Kolektiv, který září

"Ten punč platím já" - ne nadarmo tahle ústřední hláška trumfujících se sedláků a místních "vejborů" čili obecních zastupitelů z komedie Ladislava Stroupežnického zlidověla. Málokterá divadelní hra vystihuje malichernou prestižnost české povahy a české politiky tak dokonale. Ať jde o ponocenství v Našich furiantech, nebo aktuální volbu policejního prezidenta, je silný groteskní rozměr "rozhodovacích mechanismů" na český způsob nepřehlédnutelný a má nespornou tradici. Bez nadsázky lze říci, že se jedná o dramaturgickou trefu do černého a zároveň o titul, kterým režisér Jan Borna logicky pokračuje ve své osobní dramaturgii převážně "lehčích" titulů (Oněgin byl Rusák, Kabaret Vian-Cami, Myška z bříška), jež se však publiku násilně nepodbízejí.

"Dlouhá" je specifické divadlo. Příliš nesází na herecké sólisty, jeho velkou devízou je lidsky stmelený a na činoherní scénu až nezvykle hravý soubor. Z tohoto momentu režisér Jan Borna, autor konceptu inscenace, nejspíš také vycházel. A protože se léta statečně pere s postupujícím zdravotním omezením, přizval si k režijní spolupráci Miroslava Hanuše (zároveň hraje radního Buška), který mu jeho vizi pomáhal na jevišti uvádět v život, což sympatické kolektivní vyzařování inscenace ještě posílilo. Však je také premiérové publikum ocenilo.

Výtvarník Jaroslav Milfajt připravil pro Naše furianty výborné hřiště: prázdnou scénu se šikmou podlahou, na modrém horizontu "ověnčenou" hasičskými hadicemi, symbolem obecní pospolitosti, který dodnes zdobí každou pořádnou náves.

Málo ostrý spár

Začíná to dobře. Herci se sejdou před oponou a v mnohohlasém zpěvu (hudba je dílem Milana Potočka) představí spíše "pozitivní", oduševnělou tvář obce. Úvodní herecké sólo "světáků" vysloužilce Bláhy (Jan Vondráček) a ševce Habršperka (Pavel Tesař) na prázdné návsi má říz, překvapující humor i sebeironický osten.

Scéna se postupně zalidňuje, představují se jednotlivé figury hry - a tady už začíná problém. Groteskní stylizace některých postav je na hranici drastické komiky: žena krejčího Fialy (Michaela Doležalová) a její nejstarší Kristýnka (Klára Sedláčková-Oltová) nasadí jednoduchý výraz a intonaci na hranici demence, které během představení příliš neobmění. Jenže interpreti jiných rolí pracují s nadsázkou mnohem opatrněji - takový starosta Dubský v podání Miroslava Táborského, obě manželky radních (Ilona Svobodová a Lenka Veliká) nebo Markýtka Marie Turkové jsou srozumitelné, zemité figury v podstatě realistického střihu.

 Ono se to v tom zábavném venkovském hemžení, kdy jsou na scéně prakticky stále všichni přítomní jako "veřejné mínění", zpočátku milosrdně ztrácí. I proto, že spolurežisér Miroslav Hanuš poutá naši pozornost jednotlivostmi, když rozehrává některé scény do více či méně zábavně gradujících pohybových etud (svlékání košil) či gagů. Ale v druhé půli představení je už čím dál tím zřejmější, že inscenaci chybí jasně formulované téma a právě onen deklarovaný mrazivý groteskní spár. Rozmělňuje se v jakési hravé nezávaznosti, vtípcích na furiantské téma... Neprovokuje, nezabolí, nesepne se s naší zkušeností - jen tak příjemně pobaví.