Jméno růže je zábavný kýč, nabízí jen kašírovanou iluzi strachu

Divadelní adaptace knihy Umberta Eca Jméno růže je titul jako stvořený pro Městské divadlo Brno - tváří se jako intelektuální hra a funguje jako béčková detektivka.

Z postmodernisty uctívaného, ale také komerčně veleúspěšného románu se na velké scéně MDB v dramatizaci Clause J. Frankla a režii Petra Kracika objevila jen ta divácky přitažlivá část.

Detektivní příběh, který má všechny myslitelné středověké "atrakce": klášter s labyrintem chodeb, strašlivé vraždy mnichů, smilstvo heteroi homosexuální, záhadnou knihovnu, první milostné vzplanutí novice, čarodějnický proces, politickou zápletku...

Aby divák neměl špatné svědomí z toho, že ho ta kašírovaná iluze baví, dostane se mu od učeného františkána a bývalého inkvizitora Viléma z Baskervillu (Viktor Skála) i poučení: "Boj se všech proroků pravdy (...) hlavně těch, kteří jsou připraveni pro svou pravdu zemřít."

Moudrý Vilém své varování před dogmatickým čtením světa adresuje mladičkému Adsonovi z Melku (Vojtěch Blahota), který se po jeho boku učí rozumět věcem víry i lásky.

Hororové napětí z plastu

Už kýčovitý plakát a propagační slogany hodné pouťových vyvolavačů prozrazují o estetice inscenace mnohé. Eco používá detektivní žánr a jeho konvenční rekvizity s nadsázkou jako čtenářsky přitažlivé médium pro vyjádření složitých filozofických názorů a historických souvislostí.

Jeho kniha se ze všeho nejvíc věnuje dobrodružství poznání a tajemství myšlení. Inscenace bez špetky humoru vyrábí vnějšími a často i nechtěně směšnými prostředky hororové napětí, atmosféru děsu a zvrhlosti na úrovni pouťového strašidelného hradu.

Do plastových "kamenných" zdí kláštera scházejí hledištěm mniši zakuklení v kapucích, s pochodněmi v rukách. Scéna Jaroslava Milfajta chce vypadat monumentálně, ale její iluze, včetně otáčejících se regálů knihovny působí jen neohrabaně.

Podobné kvality má i hudba Dalibora Štrunce, která drásá nervy publika úplně jiným způsobem, než si autor představoval. Nekonečné plochy prvoplánově sugerující napětí či gradující tajemno by možná vystrašily dítě při táborové hře, v inscenaci jen bezradně předstírají to, co by mělo vyplynout ze situací a hereckých výkonů.

Kracik se představuje jako režisér aranžér - herci přicházejí zprava či zleva a zaujímají výmluvný postoj, v němž zpravidla oddeklamují svůj part.

Odpudivým líčením zmaškařený Erik Pardus v roli mnicha Salvatora se pouští do dětinsky vulgárních improvizací á la italština a mává přitom pytlem plným plyšových krys, aby nás přesvědčil, že "středověk neskončil, středověk trvá..." Tlustými tahy vykreslený dogmatický stařec Jorge z Burgosu (Ladislav Kolář), prozrazuje proti všem zákonům detektivky vraha už při prvním vstupu na scénu.

Nejlepšímu stačí málo

Pro Viktora Skálu v roli Viléma z Baskervillu není za těchto okolností těžké zahrát vnitřně vyrovnaného muže, který hledí na svět s nadhledem. Čistá tvář, kultivovaný projev, schopnost uvědomit si obsah vět stačí, aby jeho výkon přesvědčivě vyčníval nad ostatní.

Bylo by pošetilé se tvářit, že divadlo je místem pouze pro kultivované myšlenky a vysokou estetiku.

Schopnost emocionální manipulace a dovednost sehrát s publikem hru na výjimečnost okamžiku je součástí jeho přirozené podstaty. Jméno růže v MDB to ale dělá příliš průhledně, možná i hloupě.