Z hloučku francouzských fanoušků se ozve něco posměšného o tom, ať jde Mathew Peters radši opékat housky na hamburgery. Ale je to jen laciný vtípek a asi ani ne vážně míněný. Spíš jen takové přátelské popíchnutí. Ostatně v USA je dnes čtrnáct tříhvězdičkových michelinských restaurací. Víc jich najdete jen ve Francii a Japonsku.

A to ještě v tuhle chvíli nikdo nemůže vědět, že Amerika vůbec poprvé v téhle soutěži vyhraje. Porazí druhé Nory a třetí Islanďany, a Francouzi skončí dokonce až pátí, za čtvrtými Maďary.

Peters, třiatřicetiletý bývalý zástupce šéfkuchaře z tříhvězdičkových restaurací Per Se v New Yorku a French Laundry z Kalifornie, chystá dvě jídla. Dušená kuřecí křídla s humrovou omáčkou a langustou s citronovým nadýchaným krémem. A pak chřest se žampiony, omáčkou ze zelených mandlí a bramborami. Nebo něco na ten způsob, detailní popis obou jídel by zabral příliš mnoho místa.

Každopádně Peters musí − stejně jako dalších jedenáct kuchařů na pódiu − za 5 hodin a 35 minut uvařit z donesených surovin dvě jídla. Zadání zní: jakákoliv variace kuřete a mořských plodů, servírovaná na tácu. A čistě zeleninové jídlo na talíři.

V tom se soutěží. Kdo to uvaří nejlépe. Čí jídlo bude nejlépe vypadat a nejlépe chutnat. Které bude nejoriginálnější, a některé tradice přitom bude bořit, ale jiné naopak ctít. Dá se vůbec v něčem tak obtížně popsatelném a subjektivním soutěžit?

Ale ano. V Lyonu to umí. Soutěží se dva dny, každý den je na pódiu dvanáct kuchařů z různých zemí. Rozhoduje čtyřiadvacetičlenná porota, hodnotící vzhled i chutě. A všechno dohromady je to naprostý blázinec.

Hlavní benefit? Prestiž

Pro některé je Bocuse d'Or kuchařskou olympiádou, jiní mluví o neoficiálním mistrovství světa. Každopádně je vítězství v téhle soutěži asi nejvíc ceněnou světovou trofejí mezi šéfkuchaři. A ať ji získá kdokoli, je zároveň tvrdě vydřená.