Poobědvat s Martinem Reinerem je příjemné hned z několika důvodů. Jednak dokáže i na nejobyčejnější otázku odpovědět něco zajímavého a vtipného, jednak umí nenuceně rozptýlit pochybnosti ohledně stolování. Když se na tácu před námi objeví barevné rolky sushi a já přiznám, že neumím používat hůlky, prohodí, že jeho žena je jí rukama.

"Miluji italskou a japonskou kuchyni a v obou zemích jsem viděl jíst domorodce. Myslím, že Češi mají vžitou biedermeierovskou představu stolování, div ne se zvednutými malíčky. Zatímco Italové jedí špagety jen vidličkou. Natočí je, nacpou do pusy, co čouhá, to ukousnou a zbytek spadne zpátky do talíře. Zrovna tak Asijci, kteří mají na oběd zhruba tři minuty." Sám se přitom chopí hůlek zcela suverénně.

Po vietnamských závitcích s krevetami, které jsme měli jako předkrm, na mě čeká maki sushi s tobiko − barevným kaviárem z létajících ryb. Oranžové a zelené bublinky příjemně praskají mezi zuby. Můj spolustolovník se pustí do tuňákového a lososového nigiri sushi. "Vím, že je tady umí dobře udělat. Kachnu si taky někdy dávám, ale ta není v nijak mimořádné úpravě. Výbornou dělají třeba i v čínské restauraci na Veselé. Není to sice luxus, pokud jde o interiér, ale jídlo mají skvělé. Bohužel točí stejně jako všechny čínské restaurace v republice Budvar. Zřejmě jde o nějakou hromadnou smlouvu s pivovarem, který vaří nejstrašnější pivo na světě."

Přes čtvrt milionu veršů

Asijská restaurace Umami není zdaleka jediným podnikem na pomyslné Reinerově gastro­mapě Brna. V odpoledních hodinách sedává občas v Lokálu, kde pracuje. Mimo jiné tu vyřizuje věci potřebné pro chod nakladatelství Druhé město. Založil ho v roce 2005 po tom, co ukončil činnost patnáct let fungujícího Petrova.

"Práci pro nakladatelství teď věnuji tak 15−20 procent svého času, o něco víc na jaře a na podzim, kdy je sezona. Po 25 letech máme skvěle vychytaný provoz, funguji převážně jako přítel na telefonu. S grafikem, redaktorem nebo se dvěma hlavními tiskárnami spolupracuji od 90. let, takže všichni vědí, co a jak."

Pracovní oběd se spisovatelem a nakladatelem Martinem Reinerem

V edičním plánu Druhého města bývá 10−12 titulů ročně a sestavuje ho přímo pan majitel. Letos je v něm i výbor z díla Ivana Blatného, básníka, o němž Reiner dokončil před třemi lety obsáhlý román a dostal za něj Cenu Josefa Škvoreckého i Magnesii Literu.

UMAMI

Asijská restaurace a sushi bistro spadá do střední až vyšší kategorie podniků svého druhu. Interiér v minimalisticky pojatém duchu s bílými stěnami a nábytkem ze světlého dřeva vzbuzuje dojem čistoty, narušuje ho jen podivné zátiší s palmami při jedné stěně v zadní části podniku. Jídlo nadprůměrné, ceny vyšší, ale nepřemrštěné, obsluha příjemná.

"Chystám výbor z pozdního Blatného, z textů, které vznikaly od roku 1984. Zrovna včera jsem to počítal a zjistil jsem, že v sešitech, teď už přepsaných do počítače, je víc než 320 tisíc veršů. Z toho jsem vybral asi 450 básniček, což vlastně není nijak moc."

K brněnskému básníkovi se Reiner vrací po třech letech. Mezitím mu vyšly další dvě knihy. "Hned po Blatném jsem si dal na vyklusání sbírku Nové decimy, což jsou desetiveršové útvary ve dvou slokách. Vrátil jsem se k nim po 20 letech, kdy mi vyšly v Torstu. Řekl jsem si, že bych mohl stejnou formu znovu použít a zjistit, jak jsem se za dvě desetiletí změnil."

Na sbírku se rozhodl sehnat peníze formou crowdfundingu. Fanouškům, kteří přispěli, nabídl jako odměnu třeba doručení sbírky s podpisem a věnováním až do schránky, procházku Brnem po stopách Ivana Blatného nebo oběd s autorem. "O oběd nebyl zájem," říká Reiner, "ale blatnovskou procházku jsem s několika přispěvateli absolvoval a od té doby jsem ji už dvakrát zopakoval pro studenty filozofické fakulty."

Básník bestsellerista

Vybírat peníze na sbírku básní dává smysl, vezme-li se v úvahu, že poezie je v Česku takřka klubovou záležitostí. "Pokud je autor hodně úspěšný, prodá třeba 80 kusů. Pak jsou výjimky, jako je Ivan Wernisch, jehož sbírku si koupí stovky čtenářů. Takže když mi v roce 2010 vyšla Hubená stehna Twiggy a prodalo se jich 160 výtisků, byl jsem vlastně básnický bestsellerista," usmívá se Reiner.

Právě proto, že poezie není z obchodního hlediska žádným trhákem, nechtěl se svou sbírkou obcházet jiné vydavatele a Nové decimy zahrnul do edičního plánu Druhého města. Třeba román o Ivanu Blatném ale poskytl Torstu. "Když si člověk vydá knihu sám, největší problém je dělat jí promo. My rádi vystavíme naše autory v rámci možností na odiv, ale provádět tyhle věci sám se sebou je… divné," vysvětluje volbu jiného vydavatelského domu autor.

O oběd se mnou nebyl zájem, ale blatnovskou procházku jsem s několika přispěvateli absolvoval.

Za toho se Reiner v současnosti považuje více než za nakladatele. "Psaní je můj hlavní úvazek. Ono není divu, v mém věku. Ne že bych se cítil starý, mám devítiletou dceru a dlouhověké předky, kteří se dožívali devadesáti let. V té době snad už psát nebudu nebo mi v tom, doufám, někdo zabrání. Ale říkal jsem si, že ještě tak 20 let bych mohl být schopen něco udělat. A vzhledem k tomu, že na jedné knize pracuji tři čtyři roky, není můj vlastní ediční plán už zas tak dlouhý," zamýšlí se spisovatel, když náš pozdní oběd ve vyprázdněné restauraci okolo půl čtvrté končí.