Dobré italské kuchyně není nikdy dost. Není divu, jídlo je tu vášeň, rituál, obsese. Platí to samozřejmě i v Toskánsku − v regionu proslaveném svým uměním a historií, stejně jako koncentrací slavných osobností, jež tu relaxují v překrásných kamenných sídlech uprostřed cypřišů, vinic a zeleně. Také víno je tu úžasné, pěstované již od dob Etrusků a s řadou velkých světových jmen. Kdo by neznal Chianti, Brunello di Montalcino, Vernacciu di San Gimignano, Sassicaiu… Chutě tradičních odrůd, rozmanitost místních surovin a produktů, přitom kuchyně je tu vlastně celkem prostá, sytá, ale díky své autentičnosti i osobitá a nezapomenutelná. 

Patří mezi vyhlášené nejen pro spoustu prolitého olivového oleje, úžasné víno, pro zdejší zvěřinu, ryby a plody moře či pověstný florentský steak, velký i pro dva dřevorubce, téměř syrový a neskutečně lahodný, z bílého skotu chianina. Ale i pro jedinečné dršťky (trippa) v omáčce nebo napěchované v chlebu či hamburgerové housce. Pro fiorentské kuře se spoustou sýra, zeleninou a chlebovými drobky.

Pro bílé fazolky s tenoučkou "kůží", ovoněné šalvějí, v doprovodu tuňáka a bílého chleba. Pro zdejší panzanellu neboli salát ze ztvrdlého chleba s rajčaty, česnekem a bazalkou. Pro ribolittu aneb zeleninovou polévku zahuštěnou den starým chlebem či hustou rybí polévku cacciucco přelitou přes bílý chléb. Pro opečené crostini neboli chlebové toasty pokapané olivovým olejem a natřené paštikou či pomazánkou, fegatelli aneb játra na špejli, s kostičkou chleba samozřejmě…