Léta se věnuje studiu lidských osudů poznamenaných genocidou. Stejně dlouhou dobu se seznamuje s metodami, jakými o nich společnost dokáže lhát a využívat je ve svůj prospěch. V hovoru je důrazný, ale jeho tón hraje stejně důležitou roli jako poznatky, o které se dělí: "Takže vy si myslíte, že nemáte předsudky? To je pěkné, a jste si tím jistí?" Martin Šmok, kurátor výstavy s názvem Labyrintem normalizace, jež probíhá v pražské Galerii Roberta Guttmanna, ukazuje, že na Židy coby "univerzální nepřátele" se v 21. století zdaleka nezapomnělo.

Komunistický režim byl otevřeně antisemitský − přestože generace dnešních dospělých může mít dojem, že žádnou nenávist nepamatuje, Šmokovo bádání dokládá pravý opak. Jeho zkušenost také ukazuje, že antisemitismus je jedovatá trvalka, která se v českých rodinách dědí dodnes.

Jak se podle vás dnešní průměrný Čech baví o Židech?

Dlouhá léta jsem zděšený všudypřítomností sentimentálních klišé, která se u nás považují za židovskou tematiku. Lidé jsou jimi přehlcení, způsobují jim alergii. Součástí mé práce jsou například semináře pro učitele. Mnoho mimopražských setkání mě přesvědčilo o tom, že protižidovské teze z konce 19. století jsou u nás stále živé a předávají se z generace na generaci. Lechtivé obrazy hraničící s pornografií se vydávají za znalost, mluví se o "osobách židovského původu". Už jen tohle označení − jediné podobné, které se používá, je "romského původu" nebo "arabského původu". Najdete ho všude tam, kde se nějaký rasista snaží tvářit politicky korektně. Je to náhražka za výrok "ať se snaží, jak chce, nikdy nebude jedním z nás".

Martin Šmok (46)

◼ Je hlavním poradcem USC Shoah Foundation – amerického institutu pro vzdělávací programy, který se přes 20 let zabývá tvorbou multimediálních materiálů využívajících svědectví pamětníků genocid v různých kontextech (iwitness.usc.edu).

◼ Kromě vzdělávací práce, publikací a výzkumu na poli moderních židovských dějin je autorem několika expozic, včetně výstavy Labyrintem normalizace v Galerii Roberta Guttmanna.

Má smysl to lidem vytýkat, když první obranou vůči jazykové připomínce bude "tak já už nevím, co mám říkat, aby to zase někomu nevadilo"?

Člověk, který o sobě říká, že je Žid, je Žid. Člověk, který o sobě říká, že je Čech, je Čech. Norimberské zákony už neplatí! Židovství nedefinují ani ony, ani skutečnost, kdo měl jakého pradědečka. Slyšela jste někdy, že by se říkalo, že "pan XY je katolického původu"? Nebo třeba "evangelického původu"?

Ne.