Svět likérů, stejně chuťově rozmanitý jako barevný, tvoří pouze dva kontinenty: první soustřeďuje likéry "generické", jež může vyrábět každý, kdo na to má suroviny a výrobní základnu (například notoricky známá "zelená"); druhý je hájemstvím likérů originálních (někdy krkolomně označovaných jako "vlastnické"), jejichž suroviny a výrobní postupy jsou bedlivě střeženým tajemstvím. To je případ francouzského Cointreau.

Pomerančový likér, od roku 1871 inzerovaný jako Specialité Cointreau a symbolizovaný pierotem, jehož bílý kostým zdůrazňoval vodojasnou barvu produktu, změnil mezi dvěma světovými válkami svoje označení na pouhé Cointreau a opustil podtitulek "Triple Sec", aby se odlišil od jiných likérů tohoto druhu. V roce 1923 pak poprvé a na dlouhá léta naposled inovoval na podnět britského obchodníka George Glendenninga recepturu, jež byla na britský vkus možná až příliš sladká. Po jejím vysušení pronikl likér do zbytku světa a 90 let to tak zůstalo. Akcionáři setrvávali v nadšení.

Jenže nebyla by to master distiller Bernadette Langlaisová (nikoliv právě nejmladší Francouzka, jíž by postavu záviděla leckterá modelka), aby nezkusila jít dál. Obohatila tedy dosud používané esence destilované z kůry sladkých a hořkých pomerančů destilátem kůry "krvavých pomerančů" původem z Korsiky a dosáhla tak čarovné ovocné vůně, oproti původnímu likéru více svěží a zároveň "přiostřené" chuti a její bezkonkurenční komplexnosti.

"Cointreau Blood Orange" je výtečný ke kávě, ale dobře si rozumí i s ledem (nejlépe ručně drceným). V oboru koktejlové kultury pak znamená zemětřesení. Všechny ty klasické white ladies, sidecars a margaritas, jež byly s Cointreau nemyslitelné, získávají s jeho "krvavou" verzí další rozměr.