K prostornému stolu pražského Café Imperial usedáme v pravé poledne. "Jako historik architektury a památkář jsem nemohl vybrat podnik s nezajímavým interiérem." Ten zdejší s keramickým obkladem pochází z roku 1912 a dodnes úspěšná firma Rako jej už tehdy vyrobila na zakázku. "Hotel Imperial navíc stojí na místě bývalého pivovaru, který patřil tetě Vojty Náprstka. Když zemřela, pivovar mu odkázala a on z jeho financí vybudoval České průmyslové muzeum, prapočátek Národního technického muzea," líčí jeho současný ředitel zapáleně historické souvislosti.

Vzápětí však přichází zásadní problém: v předloženém menu se nám líbí hned několik položek. Karel Ksandr nejprve uvažuje o telecím řízku, já o hovězích líčkách. Váháme mezi bílým a červeným vínem. A nakonec, po dlouhém listování a všemožných kombinatorických pokusech, vítězí moravská Frankovka barrique, zeleninový krém s krutony, grilovaný tuňák s hranolky a kachní prso téže úpravy na čočkovém lůžku.

"Českou kuchyni mám rád, ale jakmile zamířím do zahraničí, ochutnávám místní speciality. Nedávno jsem měl možnost pobýt pracovně delší dobu na Tchaj­-wanu, kde se mísí kuchyně všech okolních států. A tak bylo z čeho vybírat," vypráví rodilý Pražan. Doma prý téměř vůbec nevaří, jen jednou do roka k výročí upeče své ženě husu.

Do třetice všeho dobrého

Ve chvíli, kdy na stole přistává obědové domácí pečivo s lehce pikantní pomazánkou, rekapituluje Karel Ksandr svou muzejní kariéru: na počátku tisíciletí působil v technickém muzeu jako náměstek, pak se na pár let přesunul do muzea Národního a nakonec se do předchozí instituce vrátil ve funkci ředitele, v níž působí dodnes. "Technické muzeum bylo tehdy v hrozném stavu a já byl přesvědčen, že mu dokážu pomoci," vysvětluje.

Díky skvělému kolektivu se podle jeho slov podařilo muzeum skutečně posunout vpřed. "Za opravdu stěžejní považuji tři počiny. Prvním je rekonstrukce historické budovy na pražské Letné a vybudování 14 stálých expozic. Každá je z jiného oboru, návštěvníky však nejvíce láká dopravní hala, kde je i jídelní vůz ze salonního vlaku císaře Františka Josefa z roku 1891," pokračuje Ksandr a z jeho tónu zní patřičná hrdost.

Pracovní oběd s vědcem a generálním ředitelem Národního technického muzea Karlem Ksandrem
Café Imperial

Původně prvorepubliková kavárna je dnes jednou z nejvyhlášenějších restaurací v Praze. A jak říká Karel Ksandr, oproti jiným je stále ještě cenově dostupná. Proto se není čemu divit, když podnik v době oběda doslova "praská ve švech". Navzdory početným hostům však atmosféra zůstává klidná a zachovává si určitou míru intimity.

Dalším úspěšným projektem je vybudování Centra stavitelského dědictví v Plasech, kde se nacházejí různé interaktivní řemeslné dílny a odehrávají workshopy. Do třetice Ksandr zmiňuje koupi bývalého lokomotivního depa v Chomutově, které nyní slouží jako depozitář pro 150 kolejových vozidel, která technické muzeum spravuje. Letos je dokonce otevřený veřejnosti.

Nad horkou polévkou servírovanou ve stylovém porcelánu rozebíráme dosud nesplněné cíle. "Rádi bychom vybudovali železniční muzeum na nedalekém Masarykově nádraží," prozrazuje Ksandr. A tak se nabízí, abych zmínila plánovanou výstavbu podle projektu Zahy Hadid, která v téže lokalitě odstartuje co nevidět. "Když si odmyslím hodnocení navržené fasády, urbanisticky se jedná o velmi zajímavý a povedený projekt. Vytváří na Florenci náměstí, které tam chybí. A to paní architektka pochopila," komentuje pohotově.

Renesance Letenského kolotoče

Jakmile si spokojeně přikývneme nad hlavním chodem, přichází řeč na právě probíhající rekonstrukci Letenského kolotoče, který muzeum rovněž spravuje. "Této technické památky si velmi vážím, vozil jsem se na něm jako malý kluk a vyrůstal opodál."

Kolotoč úspěšně přežíval veškeré útrapy až do roku 2006, kdy se v naprosto havarijním stavu zastavil. Nyní ho čeká renesance. "Rekonstrukci stavby zaplatí ministerstvo kultury, obnovu koní financuje veřejná sbírka. To je důkaz, že kolotoč lidi zajímá a na Letnou zkrátka patří. Bude to hotové příští rok, přijďte se svézt, v létě to pak roztočíme!"

Když o pár okamžiků později prozrazuji svůj plán na splutí řeky Ohře, zve mě Karel Ksandr zase do Mattoniho muzea v Kyselce. "Kamkoliv přijedu, hledám muzeum. Nejdřív zkoumám konstrukci vitrín, vyleštěná skla, obchod, toalety − a teprve nakonec samotné exponáty. To už je deformace," směje se. A i když se zdá, že dezert už se do nás nevejde, nakonec se nechávám přemluvit. Skrývá se prý pod ním úžasná čokoládová koule.