Roku 1882 se ve skotském Leithu uskutečnilo "výběrové řízení", proti jehož transparentnosti by se ani při našich současných zkušenostech nedalo nic namítnout. William Sanderson, v té době již ctihodný člen komunity výrobců blended scotch whisky, pozval odborníky a své přátele na slepou degustaci téměř stovky kombinací sladových a obilných destilátů, jež byly uloženy k zrání v číslovaných sudech. Vybídl je, aby vybrali vzorek, který jim nejlépe chutná. Obětavci se shodli na sudu 69 − a značka byla na světě.

Plnili ji ze začátku do lahví po portském. Někdy v první dekádě 20. století přišel na řadu nízký tvar s širokými "rameny" a dlouhým štíhlým hrdlem. Tak ji nejspíš znal i sir Ernest Shackleton, jenž si nechal přibalit pár bedýnek populárního destilátu na svou antarktickou expedici. Odůvodnil marnotratnost lékařskými a oslavně-protokolárními účely. Ve filmu Náš člověk v Havaně je už lahev štíhlejší, ale ještě stále nese rudou pečeť na úpatí hrdla. Dnes už ji tam nehledejte.

S VAT 69 je spojena jedna "historka z natáčení". Uznávaný člen československé barmanské komunity vykládal kdysi účastníkům svých odborných kurzů, že název je ve skutečnosti telefonním číslem papeže do Vatikánu. Jednou jsem to nevydržel a nabídl jsem, abychom − na mé náklady − číslo neprodleně vyzkoušeli. Teprve před zmatenou recepční frenštátského hotelu, již mezinárodní ústředna odmítla spojit, protože číslo má nestandardní tvar, konečně rezignoval a poznamenal, že se muselo v poslední době změnit…

Whisky sama se podle mě také změnila. Relativně výraznou rašelinnou vůni vystřídaly zralé ostružiny doplněné obilnými tóny a chuť se zaoblila. Kdysi drsná, získala hebkou texturu s velmi vzdálenými náznaky kouře, kontrolovanými vanilkou. Inu, Master Blender se ve svém řemesle vyzná.