Zážitky a zkušenosti z cest po celém světě se jí staly inspirací a podkladem pro knihu, která je stejně jako Kamu výjimečná. Jmenuje se Nejbarevnější kuchařka. "Chtěla jsem pořádnou knihu, nic malého. Vlastně jsem chtěla ještě větší, ale nakonec mi to rozmluvili," směje se, když v rukou svírá více než čtyřsetstránkovou publikaci plnou barevných receptů i lidských příběhů.

Její oficiální křest se uskutečnil vpodvečer 29. listopadu v holešovickém kreativním prostoru Vnitroblock, první série výtisků je už nyní vyprodaná. "Vytvořila jsem takový svůj památník, a pokaždé když budu chtít vzpomínat na předešlé cesty, stačí otevřít tuhle knížku. Je totiž úplně celá já."

Kamila Rundusová

Jaký je to pocit, napsat svou první knihu?
Pro mě je to dosažení jednoho z životních cílů, něco, co jsem vždycky chtěla udělat. Stejně jako jsem vždycky chtěla vařit, bylo mým snem i psaní, už na základce. O jídle jsem blogovala, psala na Facebooku a Instagramu, ale lidi mi začali "nadávat", že píšu hrozně dlouhé příspěvky, kdo to má prý číst číst (smích). Zároveň od nich přišel podnět udělat knížku. Tak jsem se zamyslela nad tím, že spojit lásku k psaní a vaření by mohlo stát za to.

Kuchařky a gastronomické knihy obecně mívají obvykle užší zaměření, třeba na jeden region. Nejbarevnější kuchařka je ale průřez hned několika světovými kuchyněmi na několika kontinentech…
Ano, oblastí je tam hodně. První plán sice byl udělat ryze vietnamskou kuchařku, ale potom, když jsem cestovala a sbírala recepty ze všech koutů světa, mi bylo líto knihu omezit na jeden úzký okruh. Přišlo mi, že význam a smysl má spíš udělat něco komplexnějšího, barevného, z různých kultur. Všechny základní suroviny se totiž neustále opakují a v mojí kuchařce se objevují takové země, které mají pokrmy na podobné bázi i podobné koření – akorát je trochu jinak používají.

Například?
Neustále se točí dokola limetky, koriandr, chilli. Nebo třeba banánový květ, který už se i u nás dá celkem dobře sehnat. Ve Vietnamu se používá čerstvý na saláty, na Srí Lance z něj vaří kari a tepelně ho upravují. Vzájemně o tom přitom nevědí. Je to přesně ten typ suroviny, která roste všude, přitom se s ní jen jinak pracuje. Tahle myšlenka mi přišla hrozně zajímavá – ukázat lidem, že když jedou nakupovat do tržnice, jako je třeba Sapa, a koupí jednu surovinu, nemusí dělat nutně jen vietnamské jídlo, ale třeba thajské, srílanské, mexické…

Kamila "Kamu" Rundusová

■ Na pouť za světovou gastronomií se vydala v 19 letech. Tři roky žila na Novém Zélandu, poté dva roky v Austrálii. Cestovala také po Asii, další roky strávila v Londýně, v kuchyni šéfkuchře Jamieho Olivera.

■ V Česku vařila v restauracích La Degustation Boheme Bourgeoise nebo Spicymama.

■ Její blog Kamu’s Mise en Place čtou desetitisíce lidí, na Facebooku má více než 40 tisíc fanoušků.

Nejbarevnější kuchařka je tedy zčásti o vás a zčásti...
... je to soubor těch nejoblíbenějších receptů z celého světa. Na jídla, která si lidé dávají, když někam jedou na dovolenou a chtějí ochutnat jídlo charakteristické pro danou zemi. Za Thajsko vedou nudle Pad Thai, za Vietnam polévka Pho a za Peru Ceviche, ryba naložená v limetové šťávě. Sranda pak je pozorovat, že navzájem podobné pokrmy lze najít hned v několika světových kuchyních, jen s trošku modifikovanou recepturou. To jsem pozorovala posledních osm let, kdy jsem jezdila po světě a ptala se lidí, poznávala různé chutě a barvy kultur. A když jsem začala psát knihu, všechny odpovědi na své otázky jsem mohla využít.

Materiály pro knihu jste sbírala celých osm let?
Ano. V devatenácti letech jsem odletěla na Nový Zéland a od té doby jsem byla na cestách za jídlem. Samozřejmě jsem pracovala i na paralelních projektech, točila jsem pořady pro televizi a podobně. Zároveň jsem dávala dohromady podklady pro tuhle knížku, aniž bych si to ze začátku uvědomovala.

Vaše kniha ale není jen o receptech...
To určitě ne. Jsou tam také fotografie z cest. Vlastně ke každému receptu patří fotka s člověkem, se kterým jsem ho vařila, kdo mě to jídlo naučil. Celá kniha je protkaná životy lidí, kteří mě naučili vařit, a téměř každý recept s sebou nese i konkrétní příběh, jak jsem se to naučila, od koho, co mi to dalo a proč to jídlo miluju. Plus jsou tam samozřejmě vychytávky a triky, jako je třeba loupání zázvoru lžící.Kamila Rundusová

Konkrétní recepty bývají často střeženým rodinným tajemstvím… Jak jste oslovovala domácí obyvatele, aby vám je prozradili?
S tím jsem nikdy neměla sebemenší problém. Asi proto, že jsem pozitivní a přátelská, dokážu se rychle začlenit do společnosti a přizpůsobit prostředí, ve které jsem. Lidé si mě hodně připouští k tělu, protože se opravdu snažím poznat jejich zemi, kulturu a mluvit jejich jazykem. Hodně také dělalo to, že jsem většinu času cestovala úplně sama. Aspoň co se týče Asie. Normálně jsem přišla k domorodé rodině a zeptala se, co je to za jídlo a jestli mě ho mohou naučit vařit. Asi by mohli říct ne, ale musím zaťukat, že mně to nikdy neřekli. Zároveň ten recept nechci úplně zadarmo – vždycky mezi námi funguje nějaká dohoda a já jim na oplátku třeba uvařím něco českého.

Souhlasíte, že jídlo sbližuje?
Naprosto. Kolikrát se mi zdá někdo zcela nepřístupný, ale jídlo dokáže propojit skoro všechny. To znám právě ze svých cest. Jakmile projevím zájem o něčí jídlo, projevím tím zájem o jeho kulturu. A když pak začneme společně jíst, otevře se brána do našich duší.

Jaké české jídlo na cizince funguje?
Ve Vietnamu jsem třeba pravidelně vařila guláš s knedlíkem. Potkala jsem tam totiž náhodou Vietnamce, který žil před dvaceti lety v Česku a na guláš hodně vzpomínal. Tak jsem mu ho uvařila a pozorovala, jak celá jeho rodina jí knedlíky. Akorát musel být trochu pálivější, než u nás bývá zvykem, ale fakt jim to hrozně chutnalo.

Jak se vůbec díváte na kulturu českého stravování?
Jde hodně kupředu, poslední čtyři roky určitě. Vnímám obrovský nárůst zájmu o gastronomii i od lidí, kteří ho předtím vůbec neměli a bylo jim doslova jedno, co jedí. Dokazuje to i spousta nově vzniklých a stále vznikajících bister a restaurací, které jsou opravdu super. Lidé se dnes hodně inspirují v cizině a dá se u nás opravdu skvěle najíst, podobně jako třeba v bistrech v Berlíně. Praha i Brno už jsou gastronomicky hrozně vyspělá města, potažmo Česká republika jako celek.

O tom svědčí třeba i to, jak rekordní zájem byl o vaši kuchařku. První várka byla vyprodaná ještě před oficiálním křtem…
To mě hrozně překvapilo. Udělali jsme první tisk a já jsem měla strach, že se to vůbec neprodá. Ale zájem byl obrovský a my už jsme skutečně zastavili prodej. Samozřejmě chystáme dotisk, ale původně jsem myslela, že celý prosinec se budu snažit prodat knihy – a ony už prostě nejsou.image1 4

Všechny recepty z knihy by měli být lidé schopni připravit doma, sehnat k tomu vše potřebné. V jakých surovinách a jejich dostupnosti u nás máme pořád ještě mezery?
Pořád docela pokulháváme v bylinkách. Je velká škoda, když jde člověk do velkého supermarketu a oni nemají čerstvé bylinky. To jinde ve světě neexistuje. Bylinky jsou základem každé pestré a barevné kuchyně, zároveň jsou zdravé a mně tady opravdu chybí. Takže s vývojem české gastronomie jako takové spokojená jsem, ale v surovinách máme ještě co dohánět. Přece jen základem každého dobrého jídla je dobrá surovina. A aby je člověk získal, musí často vynaložit velké úsilí.

Náročný musí být i program vašich zahraničních výprav za barvami jídla. Kde k nim vznikají impulzy?
Spousta z nich vznikla tak, že jsem někde něco ochutnala, třeba japonský Rámen, a řekla si, že prostě musím ochutnat ten autentický přímo v Japonsku. Nejezdím do zahraničí kvůli památkám ani unikátním druhům zvířat. Pro mě je to vždycky o jídle. A sekundárně se u toho vždycky můžu potápět s delfíny a rejnoky. Cíl každé destinace je pro mě jídlo a dopředu si plánuji trhy a restaurace, které chci navštívit, protože mě zároveň zajímá život, ve kterém všechna ta skvělá gastronomie vzniká.

NEJBAREVNĚJŠÍ KUCHAŘKA od Kamu
NEJBAREVNEJSI_KUCHARKA_od_Kamu.jpg

Plánujete dál objevovat nedotčené kouty zeměkoule, nebo se spíš vracet tam, kde se vám líbilo?
Důležité je obojí. Částečně objevovat a z druhé půlky se vracet. Čím víc zemí navštívím, tím raději se vracím na místa, která mám ráda. A čím víc cestuji, tím víc nacházím místa, která se mi naopak nelíbí vůbec. Třeba Malajsie mě moc nenadchla, mají gastronomii spíš přejatou z okolních států, takže tam jsem byla trochu smutná. Ze Singapuru jsem naopak byla úplně nadšená. Co se týče následujících plánů, v lednu poletím na Havaj, potom se chci vrátit zpátky na Bali, kde to miluju. Tam jsou skvělé a čerstvé suroviny na každém kroku, to mě baví.

Přítele na své výpravy berete s sebou?
Jasně. Oba hodně cestujeme, někdy spolu, jindy ne.

Také se věnuje gastronomii?
Je docela vtipné, že je to realitní makléř a vášnivý surfař, takže spíš cestoval za mořem. Postupně ale trochu přičichl ke gastronomii a mám pocit, že se z něj tak trochu stává můj manažer. Což je super, protože on je hrozně schopný a funkční a vyplňuje moje slabé stránky.