Paní v zástěře se od srdce zasmála. "Cože byste chtěli? Na večeři? A nemáte rezervaci? Ale vždyť je husí sezona!" Ukázala na plachtu papíru hustě popsanou jmény. To bylo vloni a my se zařekli, že nás ve vyhlášené vídeňské restauraci Gmoakeller už nikdy neuvidí. Nikdy!

Rok se sešel s rokem a jsme na stejném místě. Místo ženy stojí u výčepu muž s knírem, elegantní, zároveň lehce vyžilý typ, jež snad ve Vídni do restaurací klonují. "Cože byste chtěli? Udělat rezervaci na zítra večer? Vidíte tohle?" ukáže plachtu… Když ale spatří naše obličeje loučící se s vídeňskou svatomartinskou husou, zjihne. "No dobře, někam vás vmáčknu!"

Ještě se zeptá, zda si dáme husu, "das Martini Gansl", protože ta se objednává dopředu. "Slyšeli jsme, že děláte skvělou," říká manžel. Vrchní se na něj podívá, jako by si tu rezervaci ještě chtěl rozmyslet. "Pane, děláme nejlepší ve Vídni!" řekne skoro uraženě. Nevím, kolik číšníků tohle během tzv. husí sezony (od sv. Martina do konce listopadu, někde do Vánoc) ve Vídni říká, ale Gmoakeller je opravdu vyhlášený. Není to žádný salon, kam se chodí ve smokingu. Spíš taková trojka čtyřka. Ale je to pak zážitek se vším všudy.

Husa byla famózní, zelí výborné, knedlík by potřeboval trošičku dotáhnout. Tolik recenze jídla, se vzkazem od manžela, že husí krémová polévka s knedlíčkem byla rovněž prvotřídní. Ale jak známo, vodní pták musí plavat, a tak jsme si dali i mladé víno. V nabídce bylo Strablegg Leitner Junger, samozřejmě 2017.

Chutná jako známý "Gemischte Satz", tedy vídeňská specialita, což je víno vyrobené z hroznů z vinice, kde je zasazeno několik různých odrůd. Tenhle mlaďoch se s husou páruje skvěle. Má barvu bledé slámy, chutná po limetkách a zelených jablkách, ve skleničce mírňounce perlí. Dochuť je krátká, téměř nepřítomná. Ale to u mladých vín nepřekvapí.

K huse a vůbec těžším jídlům ho vypijete hodně. Budete se cítit rozverně a plni energie. A ráno? Žádné proklínání, je to víno lehké a laskavé. Prostě dává křídla.