On se tak zajímal o kuriozity, že se jednou z nich sám stal, říká o jezuitovi a vědci Athanasiovi Kircherovi (1601-1680) francouzský prozaik Jean-Marie Blas de Robles (1954).
"A to se mi na Kircherovi líbilo - ta jeho geniální schopnost se mýlit. Myslel si, že rozluštil hieroglyfy, ale později se ukázalo, že tomu tak nebylo. Myslel si, že je Země dutá, ale to také není pravda."
Právě kolem historické postavy Athanasia Kirchera se točí děj opulentního románu Tam, kde jsou tygři domovem, za nějž autor získal prestižní Prix Médicis.
Jeho český překlad, který právě vydalo nakladatelství Host, přijel spisovatel do Prahy představit v rámci veletrhu Svět knihy.
HN: Když jste váš rozsáhlý román dokončil, byl jste rád, že už to máte za sebou, nebo vám bylo spíš smutno?
Byl jsem smutný, a to dokonce tak, že bych nejraději napsal dalších tisíc stránek. Kniha se stala součástí mého života. Uvědomil jsem si ale rovněž, jak je dobře, že jsem si na začátku udělal určitý plán, kdy má román skončit, protože to také bylo trošku nebezpečné... Nicméně v konečné verzi románu ještě chybí dvě stě stran.
HN: Proč?
Jak asi víte, rukopis odmítlo čtyřicet nakladatelů, než mohl vyjít. Jediný nakladatel, který byl ochoten jej vydat, byl chudý, takže jsem musel román zkrátit. Riziko vydání takového rozsáhlého románu bylo pro mého nakladatele i tak obrovské. Měl jsem s krácením spoustu práce, protože to celek románu značně rozkolísalo, a tak jsem musel znovu udělat vše pro to, abych balanc zase srovnal. Součástí románu byl původně rejstřík postav, míst a překladů, které se v románu objevují.
HN: Takže se po úspěchu románu jistě brzy dočkáme i vydání v původní verzi...
To ne, román zafungoval tak, jak je, takže už na tom nechci nic měnit. Ostatně ten rejstřík si můžete najít na internetu. Vypadly ale také poznámky pod čarou, které si dělal můj hrdina Eléazard k rukopisu ze
17. století, jenž je součástí románu.
HN: Byl jezuita a vědec Athanasius Kircher obdivuhodně vzdělaný, nebo spíše směšně snaživý?
Jako ostatní vědci a badatelé té doby, Newton, Descartes a Torricelli, byl skutečným vzdělancem a patřil k tehdejší špičce. Byla to doba, kdy ještě jediný člověk mohl pojmout veškeré učení o světě. Athanasius Kircher byl považován za největšího vědce, ovšem vždy, když se snažil nabídnout něco nového, tak se mýlil. To je ten základní rozdíl oproti zmíněným současníkům. Kircher i proto nepoložil základy evropského vědění - on se ale stejně spíše snažil uchovat svět starý, renesanční, plný kuriozit. Uvědomoval si totiž, že nastupující racionalita rozdrobí svět a také křesťanství, což ho děsilo.
HN: Do jaké míry jste se musel před psaním románu připravovat a do jaké míry jste čerpal z již nabytých znalostí?
Měl jsem již rozsáhlou znalost světa v 17. století, protože jsem studoval filozofii. Ale když jsem pročítal dokumentaci týkající se Kirchera, tak jsem objevil jiné 17. století. Četl jsem třeba korespondenci Kirchera a Newtona či Leibnize a našel tam věci, o kterých jsem předtím nic netušil. Odkrylo se mi tak, že 17. století je v mnohém podobné konci 20. století.
Tehdy byla třicetiletá válka, evropský konflikt z náboženských důvodů, na konci 20. století byla válka v Kosovu, vraždění taktéž z náboženských důvodů. V Kircherově době se zrodil vědecký duch a došlo k přeměně hodnot, křesťanský náhled na svět se otřásl v základech. Na konci 20. století zase padla Berlínská zeď a také došlo k přeměně hodnot.
V 17. století se Evropa cítila ohrožena Turky a panovaly obavy, aby islám nevytlačil křesťanství. Od konce 20. století mají lidé také - ať už racionální, či iracionální - pocit, že jsme ohrožováni islámem. I proto jsem v románu propojil současnost s minulostí.
HN: Nic se tedy nezměnilo. A liší se alespoň v něčem Kircher od dalších, současných postav vašeho románu?
Vlastně ne. Všichni pátrají po smyslu. Kircher se ptal, proč už nejsme v pozemském ráji, proč to skončilo tak špatně a kdy byla narušena harmonie. Ostatní postavy také pátrají, proč je opustila žena, proč se jim nic nepodařilo, proč je náš svět tak špatný, tak nespravedlivý, proč je někdo chudý a mrzák, proč evidentní zlo není potrestáno. A paradoxně, i když román nekončí dobře, tak každá z postav najde na své otázky odpovědi.
HN: Hodně cestujete. Jak je to podle vás s "domovem" a "cizinou", existuje něco takového?
To je těžká otázka... Jsou lidé, kteří věří, že je nějaký domov, nějaká vlast. Já si to nemyslím, mou vlastí je můj jazyk se svou historií, kulturou. Svou vlast si tedy nosím v sobě. Když se totiž mluví o vlasti v klasickém slova smyslu, tak už to pro mě zavání nacionalismem a nacionalismus rovná se válka.
HN: Váš román, jak již řečeno, odmítlo čtyřicet nakladatelů. Drbali si pak hlavy, když se stal úspěšným a získal prestižní cenu?
Upřímně v to doufám. Slyšel jsem, že si opravdu někteří hlavu drbou. Pro mě je to ale vedlejší, podstatné je, že román vyšel - a to nejen ve Francii.
HN: Jak vám jde po tomto úspěchu psaní?
Pokračuje, jako kdyby se nic nestalo. Nyní vyjde román, který jsem napsal ještě před knihou Tam, kde jsou tygři domovem - poněkud se v něm navážím do děl, ve kterých se stírá rozdíl mezi fikcí a realitou, jako jsou Jitro kouzelníků nebo Da Vinciho kód, to považuju za nebezpečné...
Pro mě je teď zásadní hlavně ta změna, že už mám svého nakladatele, který mi důvěřuje a u kterého budu vydávat i další knihy. A také to, že po úspěchu tohoto románu se můžu tři roky věnovat pouze psaní.
HN: Jako člověk žijící ve vnitrozemí se chci ještě zeptat, co se dá najít při podmořské archeologii, kterou se zabýváte?
Totéž, co při normální archeologii. I když někdy trochu víc, protože ve vodě se předměty lépe uchovávají a také snadněji vytahují. Na pevnině je totiž spousta vrstev, a navíc by kvůli tomu kolikrát bylo třeba rozkopat města - zatímco v moři jen odhrnete písek... Podmořský archeolog je také chytřejší, protože pozemský archeolog musí pracovat pod žhnoucím sluncem, zatímco my jsme v osvěžující vodě.
