V Česku ubývá žen ve vědě. "Děravé potrubí" ničí mladé talenty

Historička Milada Paulová se stala vůbec první ženou, která v někdejším Československu získala právo přednášet na univerzitě. Psal se rok 1925. O čtrnáct let později vybojovala titul první profesorky. „Při současném tempu potrvá už jen osmdesát dva let, než se vyrovná zastoupení žen a mužů na postu profesora,“ ironizuje socioložka Marcela Linková.

K sarkasmu ji opravňují loňské výsledky monitorovací studie o postavení žen v české vědě. Ty totiž ukazují, že od dob profesorky Paulové se situace žen ve vědě zas tolik nezměnila.

Docela dobře to ilustruje následující příklad: Koncem roku 2011 sestavoval premiér Petr Nečas novou Radu pro vědu, výzkum, vývoj a inovace, tedy nejvyšší poradní orgány vlády v oblasti financování, organizování, nasměrování vědy. Jeho dosavadní složení bylo k ženám macešské – patnáct mužů, dvě ženy. Národní kontaktní centrum – ženy a věda při Sociologickém ústavu Akademie věd proto odeslalo premiérovi otevřený dopis, ve kterém apelovalo, aby v nové radě bylo rovné zastoupení žen a mužů. Nebo aspoň rovnější. Dopis podepsalo více než sto osobností české vědy a kultury.

Ve své odpovědi premiér uvedl, že si je „jist, že práce žen v oblasti výzkumu, vývoje a inovací v České republice je velmi důležitá a významná“, ale v nové radě jsou - opět – jen dvě ženy.

Situace není lepší ani v hlavních grantových agenturách, které rozhodují o přidělování peněz vědeckým týmům. V jejich vedení není žena ani jedna. „Grémia a grantové agentury přece nemohou být čistě mužskou záležitostí, to je absurdní! Vyšší zastoupení žen je běžné i v Jižní Koreji,“ kritizuje socioložka Marcela Linková.

Děravé potrubí

Je to zvláštní jev. Na vysoké školy a tedy potenciálně do vědy vstupuje stejný počet studentů a studentek. Mezi studenty magisterského studia je dokonce šedesát procent žen. Ale pak, směrem vzhůru po příčkách vědecké kariéry, se ženy někam ztrácejí. Vědkyně s titulem profesorky, ve funkci rektorky či ředitelky výzkumného ústavu jsou vzácným úkazem. Kam mizí nadané vzdělané ženy?

Tento fenomén už dostal v Evropě odborný termín: Děravé potrubí. Ženy se jím kamsi propadají na cestě badatelské i akademické. Mezi českými vědeckými pracovníky nebyla v roce 2010 ani třetina žen. Mezi profesory na veřejných školách ani třináct procent žen. A rektorek? 4,2 procenta.

„Neměli jsme dosud ani jednu rektorku Karlovy univerzity. Jsou to většinou jen společenské vědy, kde jsou ženy občas k řízení připuštěny,“ připomíná profesorka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny Akademie věd ČR. Jedna z mála profesorek a ředitelek.

„Výrazný nepoměr mezi počtem studentek vysokých škol a vědkyň svědčí o velkém plýtvání ženskými talenty,“ říká Marcela Linková.

Další těžko stravitelná fakta představují platové rozdíly mezi muži a ženami ve vědě. V posledních letech se dokonce ještě dále zvyšují. Nyní ženy dostávají jen 72 procent platu mužů. Již deset let také setrvale ubývá výzkumnic v přírodních vědách a ve vědách technických jejich počet stagnuje.

V neprospěch žen je vychýlen i takzvaný indikátor hrnce medu. To je ukazatel, který zavedla EU na měření podílu financí, na který dosáhnou ženy a muži v tom kterém oboru. Všechny tyto údaje nás spolehlivě řadí na chvost Evropy. Tedy přesněji: zaujímáme 27. místo. A to nikde v Evropě ani ve světě není osud vědkyň žádný med.

Přitom se do vědy dostává v posledních letech více peněz. A o ty už stojí za to bojovat. Mužům. Jen v Bulharsku a Rumunsku, kde vlády nejsou k vědě nijak štědré, se do ní muži nederou a zastoupení žen je vyšší.

„Proč nám uniká tolik ženských talentů děravým potrubím?“ptá se úspěšný irský vědec, profesor Howy Jacobs v článku napsaném pro prestižní vědecký časopis EMBO reports. Evidentně v Irsku řeší podobný problém. A pokračuje: „Proč svou šanci nemůže pořádně využít polovina lidské rasy? Jak to, že vládní byrokrati jen přihlížejí a připouštějí, jak marníme obrovské množství zdrojů – vyškolené, vystudované, vzdělané ženy?“

V čem je tedy problém?

Vysvětlení je třeba hledat v minulosti. Vědu vytvořily mužské elity a dodnes je, především na exponovaných místech, světem mužů. Jim šitá na míru je proto i kariérní dynamika: linie, která stoupá ničím nepřerušena vzhůru a bez ohledu na čas a na místo výkonu práce. Vědkyně, které by v minulých stoletích vědomě volily mezi špičkovou vědou nebo mateřstvím stylem buď anebo, si dnes však nárokují obojí. Přesto něco tak zdánlivě jasné a zdánlivě vyřešené jako harmonie mezi profesním a rodinným životem většinu vědkyň fatálně zbrzdí.

Jak se k handicapu, se kterým ženy do vědy vstupují, staví státní orgány? Ani vláda, ani grantové agentury, největší distributoři peněz na vědu, ani ministerstva se nijak nesnaží, aby se onen hrnec medu začal dělit spravedlivě, aby ženy nebyly odstrkovány od rozhodování a řízení, aby mohly snáze zvládat současně vědeckou kariéru i péči o rodinu.

Například u Grantové agentury ČR se lze ucházet na startu kariéry o postdoktoradský grant pouze jednou. Dostala-li mladá vědkyně grant a otěhotněla, grant musela vrátit. Ztratila tak svou jedinou šanci. „Až když jsme upozornili, že tato pravidla mají charakter nepřímé diskriminace, GAČR umožnila přerušit nebo odsunout grant z důvodu absolvování rodičovské dovolené. Stejně o tom však neposkytuje žádné informace, a vědkyně tak znevýhodňuje,“ líčí Marcela Linková. Jak dodává, prakticky každá evropská země tuto situaci už řešila. „V Německu vám dokonce grant při péči o dítě ještě zvýší, abyste jej stihla úspěšně dořešit.“

Veškeré snahy o změnu přicházejí podle socioložky Linkové pouze zdola, od jednotlivců nebo skupin. Takto vznikla třeba dětská školka při ČVUT nebo na Ústavu molekulární genetiky Akademie věd. Na adeptky vědy myslí i jedna soukromá společnost - L´Oréal. Na celém světě a i v Česku uděluje stipendia s finanční odměnou nadějným mladým badatelkám do 35 let.

Je tu však i jedna světlá výjimka mezi státními institucemi: Ministerstvo školství před třemi roky začalo vědkyním udělovat Cenu Milady Paulové za celoživotní přínos české vědě, spojenou s prémií 150 tisíc korun.

Loni ji dostala profesorka Kateřina Demnerová z Vysoké školy chemickotechnologické v Praze. Ostatně, zrovna VŠCHT je netypickým případem a do jisté míry unikátem mezi přírodovědnými ústavy. Zejména na fakultě potravinářské a biochemické technologie – oboru, který tradičně muže přitahuje méně, našlo uplatnění hodně žen a je tu i nadprůměrná koncentrace profesorek. „A jsou neméně dobré, někdy i lepší než někteří muži, protože - a já to řeknu – nejsou líné,“ říká rázně profesorka Demnerová, kterou mezera mezi pohlavími dlouhodobě hněvá.

Na téma genderových rozdílů ještě dodá: "Nechci urážet muže, netýká se to všech, ale přece jen prvek lenosti u nich někdy probleskuje. Ženy naopak nejsou obdařeny takovou invencí, božím vnuknutím jako muži,“ připouští. „Každopádně, není sporu, ženy mají podstatně složitější situaci. Zejména když nechtějí žít pouze jako zapálené vědkyně.“

Celý text si přečtěte v pátečním magazínu Víkend HN.

• Diskuse
• Celkem 42 příspěvků