Postavy čapkovského představení se zázraku nedočkají, za to divák se dočká dobré inscenace

Trapná muka – tak nazval režisér Jan Mikulášek svou divadelní inscenaci, která vznikla na základě dvou raných povídkových knížek Karla Čapka: Boží muka a Trapné povídky. Je to druhý díl projektu Čapek na provázku.

Týden po brněnské premiéře představilo Divadlo Husa na provázku inscenaci také v Praze.

Čapkovské postavy nastěhoval Mikulášek do třípatrového domu s mnoha příbytky, který na scéně vystavěl výtvarník Marek Cpin.

"Pokojíčky" jsou jejich ulitou, jevištěm života i celou. Z těsného sousedství jednotlivých příběhů vzniká nový, svébytný a překvapivě současný obraz světa, který zároveň zůstává trestí autorových motivů.

Sobectví, pýcha i zoufalství

Jedenáct Čapkových povídek vypráví režisér stručně, výsostně divadelní zkratkou. Jeho "holé věty" mají koncentrovanou sílu japonských haiku.

Nezanedbatelnou roli v této inscenaci hraje čas. Na začátku inscenace hravě ztělesněný tikající kravatou – kyvadlem a příborem alias hodinovými ručičkami, odkrajuje po vteřinách ze života obyvatel domu, provází jejich trapná muka při marném čekání na něco velkého, na zázrak, který je vytrhne ze všednosti.

Z banálních nevěr prožívaných s falešným patosem jako velké lásky, z touhy po penězích, již zastírají všelijakými ušlechtilými motivy, z ješitné křeče pracovní kariéry... Z příběhů, které se odehrávají stále znovu, neboť v nich je, jak Čapek píše v jedné povídce, fatální "uniformnost, opakování a pravidelnost, která nezávisí na našich pohnutkách".

Bílé tváře, bizarní účesy, rudé rty, přehnané, stylizované pohyby a dikce herců, to všechno je trochu panoptikální a výsměšné. Trapná citová vzepětí postav a jejich úzkostné naděje ovšem vzbuzují i soucit. Herci připoutávají naši pozornost výmluvným mimickým detailem, zvětšeným či zastaveným gestem a pohybem, které o jejich hrdinech mimoděk prozrazují to, co by rádi, aby zůstalo skryto. Sobecké úmysly, pýchu, ale i křehký smutek, tiché zoufalství.

Lampy a lustry v každé z komůrek domu tiše a měkce osvětlují osudy, myšlenky a sny těch, kteří tu bydlí. Jejich život někdy ironicky uplývá na pozadí šlágrů (Můj dům šel spát). Jindy se v tísnivých akordech starého harmonia koncentruje vnitřní, zmatené napětí postav nebo hučivě zní sama nekonečnost vesmíru.

Zážitek z Mikuláškovy inscenace se popisuje složitě. Jeho esteticky nezaměnitelné stylizované obrazy jsou však nevyspekulované a přirozeně srozumitelné.

Uslyšet puklé srdce

Inscenace končí v tichu z povídky Utkvění času. "Orloj" lidských příběhů se zastavil. Čistý ženský hlas zpívá píseň na slova básně Sully Prudhomma v Čapkově překladu. O lidském srdci v ní stojí: "Potichu, světem nepoznána, pláče a dál se rozzeje, hluboká jemná jeho rána. Netkněte se ho, puklé je."

Mikuláškova inscenace nenabízí žádné instantní náhražky, jen prosté smíření. Jakoby v ní na všechna ta "trapná muka", k nimž jsme odsouzeni, na konci přece jen na chvilku vykoukl průrvou v těžkých mracích proužek modrého nebe.

Až se zatáhne, a my si zase budeme připadat samičcí v pustém světě jako ten hopkající plyšový králíček, kterého režisér vypustil na jeviště, budeme vědět, že někde za šedivou dekou mraků to čisté nebe je. Že stačí v tichu umrtvujícím čas uslyšet svoje srdce, abychom ho zahlédli.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků