Radka Denemarková: Přebytky něhy vznikají proto, že ji dnešní lidé neumí ocenit

Spisovatelku Radku Denemarkovou (1968) čeká perný rok. Vydá nový román Kobold aneb Kam s přebytky něhy, v Divadle Na zábradlí bude mít premiéru drama Spací vady a v nakladatelství Mladá fronta vyjdou její překlady dvou knih letošní nositelky Nobelovy ceny za literaturu Herty Müllerové.

Nyní měla ve Švandově divadle také premiéru divadelní podoba jejího románu Peníze od Hitlera v režii Michala Langa a autorka s režisérem Tomášem Mašínem chystá také jeho filmovou adaptaci.

HN: Jak vznikají přebytky něhy?

Máte spoustu něhy, ale dáváte ji někomu, kdo to neocení. Přebytky něhy vznikají v dnešní době, kdy je tato kvalita považována za slabost, a tak je potlačována.

HN: Kdy váš ohlašovaný román Kobold aneb Kam s přebytky něhy vyjde?

Na podzim. Já jsem si myslela, že už jsem všechno dala do své poslední knihy Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla, která mě stála hodně sil, je to jakési životní dílo. Pak jsem zjistila, že ve mně klíčí příběh k tématu, které mě zajímá, a to je rozpor někdejšího já a nynějšího já v jednom těle. Jde o příběh rodiny v průběhu dvou století, vše se odehrává v okolí řeky, jejíž jméno není zmíněno, ale jedná se o Vltavu.

HN: A jak se vám zamlouvá dramatizace vašeho staršího románu Peníze od Hitlera, která měla nyní premiéru ve Švandově divadle. Jak moc se cítíte být její spoluautorkou?

S ní mám společné jen to, že jsem napsala román. Dala jsem román plně k dispozici s tím, že do dramatizace nechci vstupovat. I proto, že jsem cítila, že na rozdíl od Tomáše Mašína, s nímž píšeme filmový scénář Peněz od Hitlera, Michal Lang není člověk, u něhož bych cítila, že máme společný jazyk a vidění. Což není výtka, jen konstatování, máme prostě jiné vnímání věcí. Takže jsem se toho vzdala a režisér si vybral z románu jedinou linii, a to tu historickou, která není tou nejpodstatnější, vytratil se groteskní nátěr a hlubší vrstvy momentů, kdy je zpochybněno vše, ale budiž, je to jeho interpretace, byla jsem na ni zvědavá a má na ni právo.

Na druhou stranu je příběh silný i tak, divadlo prací obdivuhodně žilo a líbí se mi Marie Málková v hlavní roli, je úchvatná. Nejsem tedy zklamaná, jen nejsem překvapena.

HN: U budoucího filmu byste také neměla být překvapena, když se podílíte na jeho scénáři. A teoreticky byste neměla být ani zklamána.

Nejhezčí je vždy ten proces. Způsob "čtení" Tomáše Mašína je blízký tomu, jakým způsobem jsem román psala, takže by měla být zachována vykloubená atmosféra světa s vlastními zákonitostmi. Děj připomíná groteskní panoptikum, veselé pásmo středoevropského prostoru, rozhodla jsem se vložit prsty do rány, sázet neklid i s kořeny. Pro mě kulisy česko-německých vztahů nejsou v tomto příběhu důležité, je to jedna z modelových situací, kdy si zamindrákovaní vyhlédnou oběti.

Ostatně u německého vydání románu jsme od názvu Peníze od Hitlera ustoupili, protože v tamějším kontextu by byl zužující, a tak titul zní: A to je ta krásná země... Vlastně mám štěstí, protože společnou řeč jsem našla nejen s Tomášem Mašínem, ale také se Slobodankou Radun.

HN: S touto režisérkou už máte připravený další filmový scénář. Jak jste se setkaly?

Seznámila nás šéfka Českého filmového centra. Viděla jsem její krátké snímky, a to je vysoce filmový jazyk, který mě oslovil. To jsou ona zázračná setkání, vrhly jsme se do společného psaní. Je to příběh, který se odehrává v jediném dni, kdy se sejde celá rodina. Čechovovské situace, kde vystupují na povrch všechna ta malá dramata a peklíčka lidského života. Chata jako symbol pekelné pohody. A základní otázkou je, proč ani funkční rodina nefunguje.

HN: Nakladatelství Mladá fronta na letošek ohlásilo vydání dvou knih nejnovější nositelky Nobelovy ceny Herty Müllerové ve vašem překladu. Už máte definitivní verze titulů těchto knih - neboť se zde objevovaly v různých variantách?

Já mám několik variant, takže bych to tady teď nerada říkala. Překládání textů Herty Müllerové není klasickým překladem. Musíte přeložit slova a zároveň lyrický obraz, který vyvolávají. U ní se věty ochutnávají a pak vyrvávají ze země i s kořeny. Je to ostré, cílené psaní. Ostrý a cílený musí být i český překlad. Dřina, po které cítím pokaždé únavu, jako bych zorala zahradu.

Její knihy jsem nabízela k překladu již před třemi lety, ale tehdy bylo řečeno, že rumunská témata nikoho nezajímají. Teď dostala Nobelovu cenu, tak to najednou možné je.

HN: A aby toho nebylo málo, letos bude v Divadle Na zábradlí také uvedena vaše divadelní hra Spací vady...

Je to příběh tří postav, napsaný tak, aby to herce bavilo. Vůbec neslezou z jeviště, hrají i postavy, o nichž mluví, na které vzpomínají. Původně to měla být próza, nedala se z mysli odbýt, ale jelikož postavy si chtěly pořád jen povídat, nechala jsem je a vzniklo drama. Obsah si někdy sám vyžádá formu.

Po smrti, v blíže neurčeném prostoru, dejme tomu na obláčku, se sejdou prozaička Virginia Woolfová a básnířka Sylvia Plathová - důležitou roli hraje vaření, pečení, koupání. V tomto meziprostoru tyto ženy musí znovu zpracovat to, co na světě prožily a vytvořily. K nim přijde bývalá modelka a podnikatelka Ivana Trumpová, která taky začala psát knihy. A jako autorka měla z nich tří největší úspěch.