Tomáš Zmeškal: Fascinuje mě, že se vedlejší postavy mohou stát hlavními

Ve svých textech si často hraju s rytmem a některé pasáže si přímo říkají o hlasité čtení, vysvětluje Tomáš Zmeškal (1966), jehož román Milostný dopis klínovým písmem právě vydal Radioservis jako audioknihu.

"Při tichém čtení se třeba opakování nějaké věty či fráze nebo její přehozený slovosled zdá zbytečný, ovšem právě herci si to ohromně užili - například to, že každou z těch vět lze říci několikrát s úplně jiným vyzněním."

HN: Kdo váš Milostný dopis klínovým písmem pro účely audionahrávky upravil?

To provedla dramaturgyně Jana Doležalová-Franková a já jsem s tím byl spokojený. Domluvili jsme se, že tam bude jedna z vizionářských kapitol, protože logicky román zeštíhlila na hlavní linii rodinného příběhu, ovšem zůstalo zachováno to, že není vyprávěn chronologicky - je to vlastně román přetvořený do dvanáctidílného rozhlasového seriálu.

Pak mi volal pan režisér Aleš Vrzák a říkal mi, kdo by to měl načíst a diskutovali jsme o textu. To hlavní, o čem jsme se bavili, byla interpretace postavy estébáka Hynka, kterou výborně načetl Jiří Ornest, pouští hrůzu a nenávist velmi působivě. Vynikající jsou taky Marta Vančurová a Alois Švehlík.

HN: Vy jste oba své dosud vydané romány vlastně vytáhl po letech ze šuplíku. Jaké bylo tedy pořadí, v kterém jste je napsal?

To pořadí bylo stejné, v jakém nakonec vyšly. Když jsem ale začínal psát Milostný dopis klínovým písmem, tak už jsem měl v hlavě i Životopis černobílého jehněte. Ovšem rozhodl jsem se, že nejdřív napíšu téma Milostného dopisu, protože jsem chtěl zjistit, jak to s námi vlastně bylo.

Dokonce jsem si ale pak i chvíli myslel, že by ty dva romány mohly být nějak propojené, je tam určitý pozůstatek tohoto záměru v postavě Václava, ale potom jsem od něj upustil, protože samotný Milostný dopis klínovým písmem je už tak dost složitý.

HN: Recenzenti nad Životopisem černobílého jehněte, kde hlavní hrdina žije za normalizace v Československu a má neobvyklou barvu pleti, mluví o autobiografičnosti...

Mé psaní jistě má vždycky určité autobiografické jádro, ale pak stejně poodejdu k poněkud jinému způsobu. Sice jsem psal hodně zpaměti, ale také jsem hodně rešeršoval. Takže autobiografičnost je jen určitým spouštěčem k vyprávění, které někdy vedu já a někdy zas ono vede mě.

Na literatuře je pro mě fascinující třeba to, že vedlejší postavy se mohou stát těmi hlavními. To vlastně přeneseně platí i pro mé romány - oba jsem kdysi posílal do Literární ceny Knižního klubu, a neuspěly.

HN: V Životopisu černobílého jehněte má hlavní postava sestru, dvojče. To je taky autobiografický motiv?

Ne, sestru jsem nikdy neměl. Narodila se pouze pro román jako prostředek, kterým bych se mohl vyhnout ich-formě, aby to nebylo takto přímočaře autobiografické. Taky mě napadlo, že ta sestra by mohla mít zajímavější příběh než její bratr - a to byl klíč, jak do svého příběhu vstoupit.

HN: Váš první román byl kritikou značně chválen, a teď to vypadá, že podle zákona rovnováhy zas ten druhý moc chválen není...

Sám jsem byl překvapen, jak silně kniha českou kritiku rozdělila a některé recenzenty citlivě zasáhla. Z určitých recenzí bylo zřejmé, že jde o téma v české společnosti až překvapivě živé. Zdá se, že způsob, jakým hlavní hrdinové vnímají normalizaci, je pro některé recenzenty naprosto nepohodlný nebo nepřijatelný.

HN: A jak vás tyto ohlasy ovlivňují? Teď třeba v měsíčníku Host vyšla doslova kritická stylistická analýza Milostného dopisu klínovým písmem.

Ten příspěvek je opravdu velmi ambiciózní. Pod vlivem anglosaské populární kultury se pro některé čtenáře stal prozaickým ideálem a normou prostě sdělovací styl, který se začal v americké literatuře uplatňovat zhruba od konce první světové války.

Problém je, když recenzent nerozpozná literární figury jako oxymóron, hyperbola nebo metafora. S tímhle přístupem pak i titul Moliérova dramatu Zdravý nemocný vyznívá nelogicky. Ovšem to je přesně to napětí, které nám oxymóron poskytuje - paradox.

Téměř úsměvné je pak chtít po trpném rodu, aby byl aktivní. Od toho je to prostě pasivum. A žádat, aby mé postavy naplňovaly literární ideál spisovatele hororů Stephena Kinga, je už skutečně mimo můj dosah.

Nepíšu prostě sdělovacím stylem, tenhle trend odmítám a považuji ho za trochu pokleslý. Vím, že je populární, ale není mi zkrátka blízký. Používám metafory a další literární techniky, ale hlavně se snažím psát po svém.

HN: Milostný dopis klínovým písmem byl velmi oslavován, ale přesto, že zde máme řadu literárních cen, tak jste málem žádnou nedostal - až teprve rok po vydání jste obdržel Cenu Josefa Škvoreckého.

Myslím, že knize pomohlo už to, že se dostala mezi nominované na Magnesii Literu, teprve potom se začala objevovat i v knihkupectvích, kde ji předtím vůbec neměli. Takže i díky tomu se jí prodalo přes deset tisíc výtisků, což je pro mě překvapivé číslo, i když k uživení to není, to bych musel psát knížku ročně.

Čas od času se mi dostanou do rukou studie české literatury od zahraničních bohemistů, a ti si jasně uvědomují, že je tady mnoho zajímavých autorů a autorek, každý má své téma, každý píše jinak, takže česká próza na tom, myslím, není nijak špatně.

V tom je docela velký rozdíl mezi jistou částí zdejší kritiky, která mluví o krizi české literatury, a tou zahraniční, jež má odstup a zná i to, co se píše v jejich zemi. Hodně české prózy se taky překládá. V takové konkurenci získat Cenu Josefa Škvoreckého je pro mě tedy skvělé.

HN: Píšete teď něco dalšího?

Teď nepíšu nic, ale připravuju se, až budu mít o prázdninách čas... Tak třeba za tři roky bych možná mohl něco přivést na svět. Potřebuju na psaní dostatek času a klid, naprostý - včetně toho, že se nesmí u sousedů hádat.