Knihy jsou nenahraditelné, stejně jako lžíce, kladivo či kolo, tvrdí Umberto Eco

Anketa

Jsou podle vás knihy nenahraditelné?

Ano

89%

Ne

11%

Hlasovalo 151 čtenářů

Nedávno česky vydaný knižní rozhovor francouzského scenáristy a spisovatele Jeana-Clauda Carriera (1931) a italského romanopisce a literárního vědce Umberta Eca (1932), který moderoval novinář Jean-Philippe de Tonnac (1958) a jenž má titul Knih se jen tak nezbavíme vypadá na první pohled - alespoň ve své první třetině - jako obhajoba knižní kultury.

Knižní kultura je podle obou diskutujících souhrn návyků, postupů, někdy i zlozvyků, které používáme při psaní, výrobě, prodeji a čtení knih. Tento řetězec tvoří kostru knižní kultury a bez jednoho z článků by byl nesmyslný.

Je pravda, že během vývoje se řetězec trochu proměňoval a například povolání knihvazače je v současnosti méně žádané než na začátku dráhy knihy, to jest textu ve tvaru kodexu.

Rovněž funkce tiskaře, ze které se postupem času oddělil nakladatel, se v běhu staletí proměňuje, ale stále je to funkce velmi důležitá. I knihkupec je v současnosti poněkud jinou postavou, než býval před sto lety.

Největšími konstantami tedy zůstávají začátek a konec řetězce knižní kultury, autor a čtenář. Oba diskutující se dotknou i známé skutečnosti, že řada autorů vlastně čtenáře nepotřebuje, zatímco čtenář potřebuje autora vždy, i kdyby měl být autorem sám.

Kam strčit disketu?

Podle Carriera a Eca se knih rozhodně zbavovat nemáme a jejich argumenty nejsou voláním po starých časech, nýbrž praktickým připomenutím v podstatě technických faktů.

Kniha, tedy text zaznamenaný na papír a svázaný do podoby kodexu, má sice menší obsah dat než paměť jakéhokoliv notebooku nebo iPodu, ale nepotřebuje žádný příkon elektrické energie, ani žádné zálohovací systémy.

Kdo si dnes vzpomene na diskety? Pokud jsme na nich měli uložen zásadní text a propásli jsme technologickou fázi, kdy měly počítače v nabídce vložení diskety a vložení CD zároveň, dnes budeme takový computer hledat těžko.

Pokud objevíme čtyři sta let starou knihu, jistě se najde medievalista nebo jiný odborník, který bude textu rozumět. Pokud najdou za čtyři sta let historici, specializovaní na přelom dvacátého a jednadvacátého století, notebook Umberta Eca, možná si s vytažením dat z jeho útrob neporadí, možná ani nebudou tušit, že ten předmět nějaké informace obsahuje. Pokud objeví Ecovu knihovnu, jistě se k informacím dostanou.

Podívej, nečtou knihy

Oba pánové správně podotýkají, že kniha je užitečný, jednoduchý a těžko nahraditelný předmět, podobně jako lžíce, kladivo nebo kolo. Technicky mají jistě pravdu, mýlí se jen v jedné drobnosti. Lžíci asi vzala do ruky alespoň jednou za život opravdu většina lidí, kladivo patrně také.

S knihou je to složitější. Jsou lidé, kteří ji k životu opravdu nepotřebují. A je jich většina. Letmo se s knihou setkají ve škole, někdy ani to ne, ale k životu ji nepotřebují.

Umberto Eco vyslovuje v knize názor, že jednou - dokonce říká, že zítra - budou knihy zajímat jen hrstku nadšenců. Toto tvrzení je asi největším omylem obou ctihodných mužů. Kniha vždycky opravdu zajímala jen hrstku nadšenců. Čtenářů bylo a je na světě vždy méně než nečtenářů.

Ti, kteří čtou, totiž často nevnímají ty, kteří nečtou, a považují čtení za zcela samozřejmé a přirozené. Dělící hranice nevede mezi vyspělým a takzvaným třetím světem, ani mezi bohatými a chudými, ani mezi severem a jihem, dokonce ani mezi vzdělanými a méně vzdělanými.

Vede mezi spolužáky ve škole, mezi sousedy v domě, mezi kolegy na pracovišti, mezi dvěma sedadly ve voze elektrické dráhy. Někdo prostě nečte - s gramotností to nemá co dělat - a knihu zakoupí maximálně nepříliš oblíbené tetě jako dárek k narozeninám.

Někdo prostě nečte, a tak knihu nepotřebuje. Ti, kdo čtou, se skutečně chovají jako bratrstvo. Často se domlouvají větami a slovy, jejichž obsah si může nečtoucí vykládat mylně. Dokonce by se dalo říci, že knižní bratrstvo je na sobě navzájem ekonomicky závislé.

Co napsali kreténi

A dostáváme se k otázce, kterou kniha nastoluje. Je potřeba knihu bránit? Chce se někdo, alespoň z těch, kteří s nimi tráví většinu života, knih zbavovat? Podle všeho nikoliv. Knih se my, co je máme rádi, jen tak nezbavíme.

Větším nebezpečím knihy, alespoň při zpětném pohledu, je podle Jeana-Clauda Carriera a Umberta Eca "problém odpůrce". O řadě historických událostí se nám zachovaly prameny pouze z jedné strany. O starých Galech máme písemné svědectví pouze od těch, co s nimi bojovali, o řadě náboženských společenství - podle jejich odpůrců sekt - máme také zprávy jenom od těch, co společenství nakonec potřeli.

Podle autorů je tedy možné, že velká část znalostí o naší minulosti pochází z pera kreténů, hlupáků a fanatických odpůrců. Co si budou asi myslet o dochovaných textech našeho věku moudří mužové za čtyři sta let?

Jak Jean-Claude Carriere, tak Umberto Eco jsou bezesporu součástí intelektuální elity. Oba se ve světě knih pohybují zdatně a dlouho a kromě autorství řady knih, scénářů, studií i vědeckých prací, oba vlastní rozsáhlou knihovnu a oba se stýkají s jinými autory, nakladateli, knihkupci, sběrateli a antikváři.

Obrana knih z jejich pera je jistě žádoucí, otázkou ovšem zůstává, zda - byť je velmi zábavná - zasáhne i někoho mimo knižní bratrstvo.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků