Jihoafrický autor Coetzee píše o rasových nepokojích v Kapském Městě

Ian Curtis z manchesterské kapely Joy Division zpíval, že žije v době ledové - a pak spáchal sebevraždu. Jihoafrický nositel Nobelovy ceny John Maxwell Coetzee (1940) napsal román Doba železná - a v roce 2002 odešel z Jihoafrické republiky do Austrálie.

Doba železná je již desátou autorovou knihou přeloženou do češtiny - a ani s ní Coetzeeho pověst neutrpěla, ba naopak. Román z roku 1990 přináší obrazy, které ve čtenářovy mysli jen tak něco nepřekryje - a také potvrzuje, že John Maxwell Coetzee je Umělec.

Základní situace románu je totiž velmi banální. Paní Currenová žije osaměle ve svém domě v Kapském Městě. Právě se dozvěděla, že má rakovinu, a u své garáže objevila bezdomovce se psem...

Ano, zní to jako námět na televizní inscenaci, v níž budou tvůrci necitlivě analyzovat lidské city. Celý text je navíc koncipován jako dopis, který píše stará žena dceři, jež odešla do Spojených států a tam založila novou rodinu.

John Maxwell Coetzee však v Době železné názorně předvádí, že na tom, jak je příběh podán, záleží opravdu neméně než na příběhu samotném.

V tomto románu tedy opět procházíme temnou atmosférou apartheidu, jak ji známe již z románů Čekání na barbary (1980), Život a doba Michaela K. (1983) či Hanebnost (1999). A hlavní hrdinka Doby železné má také určité věci společné s postavami "australských" románů Pomalý muž (2005) a Deník špatného roku (2007) - především je to osamělost, která činí člověka velmi nejistým a zranitelným.

Paní Currenová je tak navzdory vzdělání a finančním prostředkům slabší než bezdomovec Vercueil.

Vychováváme válečníky 

To, že je paní Currenová slabší, má ale ještě jinou příčinu - je totiž beze vší ironie praktikující humanistkou. To se ukazuje především v konfrontaci s její černošskou pomocnicí v domácnosti Florence, jejím synem a jeho kamarádem. Všichni postupně obydlí její dům, aniž by se jí ptali a aniž by projevovali jakýkoliv vděk.

Pokud se tedy Miloš Kopecký ve filmu Causa králík namíchnutě ptá: "Proč my máme brát ohledy, když oni neberou ohledy?", pak v případě Doby železné by se tato věta dala "defenzivně" modifikovat: Proč oni neberou ohledy, když my ohledy bereme?

Jistěže se paní Currenová může jevit jako žena, která se plete do věcí, do kterých jí nic není, a jež je zároveň příliš slabá na to, aby si ochránila alespoň vlastní soukromí.

Vposledku má však pravdu, když říká: "Doba železná, pomyslela jsem si. Florence je sama jako ze železa. Doba železná. Po ní nastane doba bronzová. Jak dlouho, jak dlouho bude ještě trvat, než se do toho cyklu vrátí měkčí doby, doba hlíny, doba země? Spartánská matka se železným srdcem, která vychovává pro národ své syny-válečníky."

Florencin syn s kamarádem jsou zapleteni do bojů bílých s černými a oba také zemřou. Bojovali za svou pravdu, ale tu měla nakonec vlastně paní Currenová - byli na takové věci přece ještě tak mladí. Nicméně stará žena jednoho chlapce po úrazu na ulici ošetřovala a druhého se v noci vydala v autě hledat do nebezpečných končin. Přesto zůstávala stále hromosvodem pro lidi s černou barvou pleti a jejich kritiku bělochů.

Na ulici se může stát leccos

Doba železná je tedy románem o osamělosti, ale zároveň o nečekaných projevech pospolitosti, o apartheidu i o tom, že kolonialismus má své důsledky do dneška: bílí "měkkýši" jsou plní ohledů, a v nejhorším se jim připomenou činy jejich pradědů, načež proviněně sklopí hlavu...

John Maxwell Coetzee vytvořil silnou prózu předkládající také palčivé téma vztahu matky a dětí, navíc ve chvíli, kdy jsou příbuzní od sebe odděleni politickými systémy - věc, kterou si také z dob socialismu a emigrací pamatujeme.

Nadto román přináší minimálně dvě otřesné scény - když paní Currenová na ulici ošetřuje zraněného chlapce a když si pak znavena nemocí a uondaná konflikty mezi černošskými obyvateli a policií lehne na veřejném prostranství - bezmocné ženě se v té chvíli mladí zloději snaží dostat do úst a ukrást jí zlaté zuby...

Jediným paprskem světla, i když pořád smutně poblikávajícím, je tak vztah paní Currenové a Vercueila. Právě především díky němu tato próza působí komorně, a tak si lze také dobře představit její divadelní adaptaci...

I po desáté česky vydané knize si tedy John Maxwell Coetzee udržel místo mezi hrstkou současných autorů, jejichž umění je třeba brát vážně. A také mezi těmi, kteří svým jménem pozvedávají upadající prestiž Nobelových cen.