Prožitek na prvním místě: Murakami nachází mezi psaním a běháním paralelu

Kdyby v názvu knížky Harukiho Murakamiho (1949) byl otazník - O čem mluvím, když mluvím o běhání? -, znali bychom odpověď. Japonský bestselerista mluví o sobě a o svém psaní.

Běhání je jen klíčem k jeho životnímu postoji, návykům a prožitkům. Jen je obtížné říci, zda je tento klíč něco platný lidem, pro které je běh jen namáhavou a málo pochopitelnou aktivitou. Pro ně může být totiž podobně obtížná i tato další česky vydaná kniha autora románů Norské dřevo, Kafka na pobřeží či Afterdark.

Riskantní počin

"Běhací" knížka je asi zatím nejriskantnějším Murakamiho počinem. Nové fanoušky mu nezíská, a to - lze se obávat - ani mezi běžci. Některé z těch stávajících navíc možná odradí. Protože běhání do textu - možná už z podstaty - vnáší monotónnost, časté opakování motivů a úmornost.

O čem mluvím, když mluvím o běhání patří k tomu druhu knih, u jejichž prvního čtení má člověk-běžec dojem, že je důvěrně zná, protože popisují jeho vlastní pocity. Ze stejného důvodu se pak k těmto knížkám vrací a může je opět číst.

Je to především kouzlo stejného prožitku s autorem. Ale bude podobně silně text působit i na ty, kteří tento zážitek nesdílejí? A to je asi drtivá většina potenciálních čtenářů.

Haruki Murakami začal běhat ve třiatřiceti letech, krátce poté, co se stal spisovatelem "na plný úvazek". Nemělo to žádné metafyzické příčiny, pouze se potřeboval hýbat, aby po změně způsobu života neztloustl. Ovšem tahle souvztažnost - že se stal ve stejném životním období jak spisovatelem, tak běžcem - se knížkou táhne jako červená nit.

Psaní je úmorná práce

Autor popisuje, jak se postupně, ale rychle začal dostávat do formy, jak běhání měnilo jeho postavu i psychiku a jak se stal na svůj věk i sportovní dispozice vlastně špičkovým běžcem. Ale v úvahách o důležitosti talentu, o vůli a o ubývání sil či stárnutí stále cítíme paralely mezi během a psaním.

Když líčí, jak ve čtyřiceti s překvapivou lehkostí a v dobrém čase absolvoval několik maratonů, je v tom vychloubačnost, ale zároveň nejistota... a čtenář se nemůže zbavit dojmu, jako by zde Murakami sám před sebou obhajoval i psaní.

Sport je jiný než umělecká tvorba, protože výkony v něm jdou měřit a porovnávat. Ale to není případ vytrvalostního běhu. Ano, i maratony mají své vítěze a šampiony. Ale když "odstřihneme" těchto několik procent soutěžních vytrvalců, zbude masa lidí, kteří nezávodí mezi sebou, ale každý především sám se sebou.

I tady je možné číst paralelu s Murakamiho psaním. On ví, že nikdy nebude patřit do absolutní literární špičky, že není v tom pravém smyslu "velkým" světovým autorem, ale jen velmi úspěšným spisovatelem populární četby.

A v knížce o běhání své čtenáře Haruki Murakami přesvědčuje a dokládá, kolik dává do psaní vůle a energie, jak úmorná to je práce. A i když není přirozeným ani rozeným talentem - vždyť začal psát až po třicítce! -, propracoval se ke skvělým výkonům.

Forma nevyhnutelně klesá

To je možná i jeden z důvodů, proč japonský autor knížku - tvořenou několika v podstatě samostatnými texty - nakonec poskládal a vydal. Aby zakonzervoval tu etapu života, kdy stále běhá na špičkové úrovni a přináší mu to ohromnou radost, ale kdy už zároveň cítí, že forma bude nevyhnutelně klesat. Něčeho podobného se dost pravděpodobně obává i v souvislosti se psaním.

Haruki Murakami není autorem, který by rafinovaně vrstvil překvapivé nápady a provokoval k přemýšlení. Přece jen je romanopisec, ne esejista. Kdo četl to, jak o vůli, talentu či hledání "vrcholné formy" píše například Malcolm Gladwell, musí mít pocit, že tytéž postřehy od Harukiho Murakamiho jsou všední až banální.

Ale to srovnání je nespravedlivé, protože japonský prozaik nepíše to, co "vymyslel" - případně posbíral z jiných zdrojů -, ale co "prožil", a píše o tom poctivě a upřímně. Knížka o běhání - a psaní - je působivá v tom, že dokáže zachytit detaily, jichž si my ostatní buď nevšimneme, anebo se nám jen mihnou před očima, případně proletí hlavou.

O čem mluvím, když mluvím o běhání je v kontextu Murakamiho tvorby podobným počinem jako útlý svazek On Writing, který před deseti lety napsal autor hororů Stephen King. Jsou to knihy, které z regálu se jménem autora "vyčuhují" a neoslovují běžné čtenářské publikum.

Ocení je buď opravdu skalní fanoušci, anebo ti, kteří sami píší, případně se o to pokoušejí. Haruki Murakami je originálnější, zakódoval své psaní "o řemesle" do knihy zdánlivě určené běžcům. Otázka zní, zda tím svým čtenářům cestu k tomuhle textu příliš nezkomplikoval.

• Diskuse
• Celkem 2 příspěvků