Džínový král Stanislav Procházka: Proč Japonci dokáží vyrobit nejlepší džíny na světě?

Stanislav Procházka je celý oblečený do džínového, což není žádná náhoda. Stanislav Procházka je totiž největší nadšenec do denimu, jakého znám.

„Na svoje první džíny si jasně pamatuju. Byly z Tuzexu a všichni mi je hrozně záviděli,“ vzpomíná muž, kterého nedostatek kvalitních džín pro muže na českém trhu dovedl k tomu, že začal objíždět veletrhy po celé Evropě a hledal to nejlepší, co současní výrobci nabízejí. Inspirací mu přitom byla berlínská scéna, kde si svoje džíny najdou i lidé, kterým klasika nestačí. Výsledkem je jeho obchod Denim Heads.

I když to vlastně obyčejný obchod není, spíš concept store – džíny se totiž v obchodě na pražském Starém Městě prolínají s nabídkou designových kousků od studia Qubus. Nakupování se tak mění v zábavné objevování, kdy na vás zpoza denimových kalhot a košil vykukují slavné keramické svícny v podobě dětských hlaviček nebo vázy připomínající obyčejný kýbl. Nečíhají tu na vás otrávené prodavačky, spíš se tu cítíte jako v nějakém klubu vyhrazeném pro muže s posedlostí pro denim.

Když se Japonci zamilují...

Netradiční je i nabídka zboží. Kdo by tu čekal tradiční levisky a další známé značky, moc by nepochodil. Výroba těch nejlepších džín už dávno není doménou Američanů. Ty nejkvalitnější se paradoxně vyrábějí v Japonsku. „Po druhé světové válce tam propukla posedlost po všem, co bylo americké, včetně džínů. Ty za války vojáci Japoncům prodávali a Japonci si je zamilovali,“ vysvětluje Procházka, zatímco mě vede ke štendru plnému denimových kalhot. Posedlost džínami vyústila v to, že Japonci v 70. letech skoupili i staré vyřazené dřevěné tkalcovské stavy, na kterých se denim vyráběl. „A se stylem sobě vlastním začali Japonci ty původní americké džíny ještě zdokonalovat,“ dodává Procházka.

Rozdíl mezi klasickými sériově vyráběnými džínami a těmi ze starých stavů je poznat hned. Staré stroje prostě nepracují tak dokonale jako ty moderní a struktura látky je mírně nepravidelná. Ale tak nějak sympaticky, přesně v duchu hesla, že drobné nedostatky jsou symbolem ruční práce. „Protože jsou to leckdy i dřevěné stavy, záleží i na okolním prostředí. Když je třeba hodně vlhko, látka bude vypadat trochu jinak, než když dva měsíce nepršelo,“ rozkládá rukama Procházka.

Zatímco hledání nepravidelnosti v látce byste si na první pohled všimli, jenom pokud jste ostříž, existuje ještě jeden, viditelnější, způsob, jak džíny vyráběné starým způsobem poznat. Staré stroje umožňují utkat pruh látky široký zhruba 80 centimetrů a okraje takového pruhu jsou krásně viditelné, začištěné a protkané většinou kontrastně barevnou nití. Takovému okraji se říká „selvedge“ a u většiny džín ho budete hledat marně. „Většinou jsou kalhoty vyráběné ze širších pruhů látky na projektilových stavech a okraje jsou tak začištěny klasicky na šicím stroji až dodatečně,“ vysvětluje Procházka.

Způsobem, který dodnes v Japonsku ctí, vznikly i vůbec první džíny. Když se v osmnácti letech Němec Levi Strauss plavil s rodiči do Ameriky, snil jako všichni o velké kariéře. Sen se mu splnil v roce 1873, kdy za Straussem, který prodával kalhoty, přišel jeho dlouholetý zákazník Jacob Davis a nabídl mu vynález, jak zvýšit odolnost oblíbených pracovních kalhot – měděné nýty. Protože však Davis neměl peníze na získání patentu, požádali o něj společně. Zrodily se první džíny, jejichž podoba se ani za sto let víceméně nezměnila. Tehdy si zlatokopové mohli pořídit džíny za pouhý jeden dolar.

De Nimes

Jsou sice považovány za výsostný znak americké kultury, avšak svůj původ mají džíny v Evropě. Slovo „jeans“ s největší pravděpodobností pochází z francouzského výrazu „bleu de Genes“, tedy v překladu janovská modř. Džíny by se tak měly jmenovat podle janovských námořníků, kteří kalhoty nosili. A slovo denim pochází rovněž z francouzštiny a označuje látku z francouzského města Nimes – „serge de Nimes“. Spojením posledních dvou slov pak vzniklo denim.

Džíny si získaly oblibu zejména díky své odolnosti a kromě šatníků kovbojů, zlatokopů a dalších dobrodruhů je bylo možné spatřit i v továrnách za druhé světové války. A protože byly levné a vydržely cokoliv, nosili je i trestanci v amerických věznicích. Jenže pak přišel James Dean se svým rebelským „lookem“ a z džín se přes noc stala módní nezbytnost mladé generace. Některé školy dokonce zakazovaly svým žákům oblíbené kalhoty nosit během vyučování. Jenže rozjetou vlnu už nemohl nikdo zastavit. V roce 1961 oblékla džíny ve filmu Mustangové Marilyn Monroe. Film sice u diváků propadl, ale série fotografií nejpřitažlivější ženy té doby v leviskách udělala džínám tu nejlepší reklamu. Šedesátá a sedmdesátá léta tak pro džíny znamenala zlatý věk.

V 80. letech se na džíny vrhli návrháři. Na džínách se poté začaly objevovat nápisy Guess, Calvin Klein nebo Diesel a denimové kalhoty se prodávaly i v prestižním obchodním domě Bloomingdale‘s.

Dnes patří k absolutní špičce džíny japonské značky Momotaro. Zvláštní název značky odkazuje k japonské legendě, která je variací na českého Plaváčka. Podle jedné verze legendy žena, která marně touží po dítěti, z řeky vyloví broskev, z níž se vyloupne malý chlapec Momotaro. Ta dospělácká verze pak říká, že žena sice broskev vylovila, ale pak ji snědla, zázračně omládla, čímž se pro svého muže stala opět žádoucí a po jedné vášnivé noci se narodil Momotaro.

Ať už to bylo jakkoli, džíny Momotaro mají chlapce a broskev ve znaku. Pocházejí z jižní části Japonska ve městě Kojima, které je centrem japonského textilního průmyslu a vyrábí se tu ten nejkvalitnější a nejdražší denim na světě. Stále se tu barví přírodním indigem a samotné džíny se šijí na starých šicích strojích. Cena kalhot, které pocházejí z dílen Momotaro, se tak může klidně vyšplhat až na 38 tisíc korun.

Střelné džíny

Stanislav Procházka má mezi záplavou kalhot i skutečné poklady. Třeba džíny, které vypadají skoro jako ty, které se vyráběly v době, kdy si jistý Levi Strauss nechal ocvočkované kalhoty z denimu patentovat. Normální člověk by se do nich vešel asi dvakrát. „Jsou to nesanforizované džíny.

Pokud byste je takhle hodili do pračky, nenávratně by se srazily. Musí se proto po pár týdnech nošení provést takzvaný soaking, tedy že je namáčíte v teplé vodě. Džíny se sice taky srazí, ale ne o tolik,“ říká Procházka a na monitoru mu svítí fotografie džín původních, ve kterých člověk vypadá trochu jako dřevorubec. Po soakingu pak člověk v kalhotách vypadá, řekněme, jako elegantní dřevorubec.

Sanforizace se dnes provádí právě až na pár výjimek u všech džín, a to už od 30. let minulého století. A změní se nejen tvar, ale i barva, a to dost radikálně. Přírodní indigo se vymývá, a po pár vypráních tak džíny vypadají úplně jinak. Jak si ale člověk takové džíny může zkoušet, když se po namočení tak změní jejich rozměry? „Musí se to holt odhadnout,“ usmívá se Procházka. Pokud si ale chcete připadat jako kovboj, jsou tyhle džíny dokonalé. Dokonce mají i kryté cvočky na kapsách. Kovbojům totiž vadilo, že si o vystupující kousky kovu rozdírají koňská sedla.

Kovbojské kalhoty od Japonců ale ještě nejsou nic proti tomu, co dokážou další avantgardní značky. Největší „pankáči“ jsou v tomto smyslu Švédové. Značka Indigofera vznikla teprve před třemi roky, ale už se stihla zapsat do povědomí milovníků denimu po celém světě. Jejich kouzlo spočívá v tom, že si velmi rádi hrají s podobou materiálu. Obyčejný modrý denim jako by je nebavil. „Znovuobjevili něco, čemu tady familiárně říkáme chlupáč,“ říká Procházka a vytahuje z řady džín kalhoty jemné na omak, což je příjemná změna. Tradičně vyráběné džíny totiž před prvním nošením nebezpečně připomínají prkno. Chlupáč vznikne tak, že chlupy z vláken prochází z látky ven. „Rozcuchaná“ vlákna podle Procházky letěla hlavně v 70. letech.

Posléze Procházka vytáhne z řady jiné kalhoty. Zdánlivě obyčejné šedivé džíny jsou barvené skutečným střelným prachem. Když si k nim přičichnete, skutečně ucítíte lehký závan síry.

Sobí krev

S klasickým denimem si pohrála i značka Denim Demon, která má kořeny v Laponsku. Odkazy na tradiční laponskou kulturu jsou vidět i na jejich džínách, které mi Procházka se zaujetím ukazuje. Knoflíček ze sobího parohu, dřevěné táhlo zipu, červeno-zelené označení, které v kombinaci se žlutým prošíváním a modrým denimem dává dohromady laponskou vlajku... „Tahle značka dovedla koncept personalizace džín k dokonalosti.
Rozdala v Laponsku džíny různým mužům nejrůznějších profesí. Ti nosili džíny několik měsíců a pak je vrátili zpátky, tak jak byly.

Podle nich se pak vyrobily přesné kopie,“ dodává Procházka a vzápětí povedený záměr designérů demonstruje na džínách, které vypadají, jako by si do nich někdo otíral zakrvácené ruce. „Tyhle jsou třeba od chlapa, co lovil soby.“ Další jsou roztržené u kotníků tak, jak se to povedlo jejich předchůdci.

Když se na konci exkurze Procházky ptám, proč ho vlastně tolik fascinují džíny, neváhá ani vteřinu. „Právě proto, že je to taková obyčejná věc. Každý džíny nosí, každý je má rád. Jsou jako jídlo. Záleží ale jen na vás, zda se budete cpát věcmi z MacDonaldu, nebo jestli si doma uvaříte něco z těch nejlepších ingrediencí.“