Beranovy Hliněné dny: Kličkovaná osudem vedená figurkou beze snů

Malodušný čtenář by nad bezútěšností prózy Stanislava Berana (1977) Hliněné dny mohl zadoufat aspoň v závěrečný happy end. Jenže hned zkraje je jasné, že k němu nedojde. Konec se totiž v Beranově knize udá hned na začátku.

Drsný titul Beranovy prozaické prvotiny Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007) byl dostatečně výmluvný. I v nové próze Hliněné dny jihočeského autora přitahují temnější životní odstíny, chce je však zasadit do širšího historického rámce.

Nejzajímavější na Hliněných dnech je jejich stavba. Chvíli trvá, než se zorientujeme. Pak zjistíme, že krátké povídky-nepovídky, v podtitulu opatřené vždy rokem děje, mají téhož hlavního hrdinu a přeskakují mezi léty 1946 až 2005.

Zatímco v jedné kapitolce je Jeník Švarc hýčkaným chlapcem v nových šatech, v další je lékařem alkoholikem v neforemných teplácích. A na úvod ho poznáme jako starého Johana, bezdomovce v chatrči u skládky. Kličkování Švarcovým osudem je zajímavé.

Horší je to s postavou samotnou. Švarc je figurkou bez vůle, snů, aspirací. To by ještě mohlo být přijatelné. Jenže něco tu neklape. Brzy totiž získáme dojem, že ho takovým autor chce mít a próza jen naplňuje předem zchystanou osnovu. Má snad Švarcův životaběh vyznít též jako obraz rozkotané doby, o níž se tu vypráví?

Potíž je v tom, že se nedostaneme k důvodům Švarcova pádu, stěží pronikneme do jeho nitra a někdy se nám až nechce životním zvratům uvěřit. Lékař alkoholikem - ano. Ale bezdomovcem u skládky?

Přitom Stanislav Beran nezachází s realitou rozvolněně, nadsazeně, ale chce důsledně vypodobnit jak dějiny, tak duševní hnutí hrdinů. Uchyluje se však k neobratným až didaktickým zjednodušením.

Píše-li se rok 1953, visí hned nad vším clona měnové reformy. Má-li být Švarcův osudový sok Petr Brůna vykreslen jako zapálený svazák, stane se tak s příkladnou klišovitostí.

Přitom tentýž čistý a nadšený Petr je předtím líčen jako dětský "vrahoun" ryb a jeho životní oblouk k pozdějšímu tajemnickému "hovnožroutovi" je vyložen jako chmurná pomsta světu za klukovská příkoří.

Stanislav Beran často adoptuje vnitřní, "lidový" hlas svých hrdinů. I dušezpyt se pak smrští do jadrných rčení jako "dupnout někomu na prsty" nebo "zvednout chlapům mandle". Jindy se tu psychologizuje prostřednictvím oslích zlomových můstků: "Najednou jí bylo nesnesitelně"; "Cítil najednou, jak strašlivě je sám".

Ač próza obsáhne celý Švarcův život, je obtížné ji nazvat románem. Stanislav Beran totiž píše momentky, stále jeví sklon k obrázkaření. Spotřebuje celý odstavec na popis vítání a nabízení pití, a pak odbyde podstatnou charakteristiku kategorickou zkratkou, jíž nezbývá než věřit.

Banálně ilustruje banální, jeho vyprávění působí spíš jako tapeta než plasticky rozvíjený příběh. A to přesto, že Stanislav Beran, založením naturalista, nezaváhá před žádným brutálním detailem. Pes vytlačí lejno. Mrtvý má v rozkroku koláč moči.

Tento naturalismus však nemá glanc, spisovatel si ho dovolí, kdy chce, bez ohledu na vhodnost, stylovou jednotu či inspirovanost vize. A nezbavíme se dojmu, že naoko syrový pohled na věci má zároveň cosi důležitého značit a symbolizovat.

Snad jedinkrát autorův naturalismus nepůsobí nepatřičně, totiž v líčení chlapeckého lovu a rybí popravy na kolejích. Tady jako by naturalismus souzněl s archetypálností dětské duše.

Poprvé zde též spatříme Jeníka, jak se životně angažuje - aby zachránil rybu, aby dostál věcem, jak se mají dělat, jaké mají být. Konečně se tu vynoří též nějaký étos, jejž próza jinak citelně postrádá.