V zeleně vykachlíkované koupelně svého služebního bytu na ministerstvu zahraničí prožívá 9. března 1948 Jan Masaryk poslední okamžiky svého života. Ráno ho najdou na nádvoří Černínského paláce mrtvého, s roztříštěnými patami po pádu z druhého patra. Střih, stejné datum, rok 2017. Film Masaryk s Karlem Rodenem v hlavní roli 9. března oficiálně vstoupí do českých kin.

Kostýmní výtvarnice Katarína Štrbová-Bieliková vejde do osudné koupelny, pod jejímž oknem Masaryka našli, a mrazí ji v zádech. S československým diplomatem a ministrem zahraničí obrazně řečeno žila několik měsíců. Právě ona navrhla veškeré oblečení, které herci v čele s Rodenem v novém českém filmu oblékli. Snímek je jedním z favoritů Českých lvů − posbíral celkem 14 nominací a šanci na získání nejcennějšího filmového ocenění má i Katarína, která je nominována za nejlepší kostýmy dokonce dvakrát: nejen za Masaryka, ale i za film Jana Hřebejka Učitelka.

Přestože natáčení již dávno skončilo, o hlavní postavě filmu Katarína dodnes mluví něžně jako o Janovi. Výrazná postava československé politiky se jí během čtyřměsíční práce zaryla pod kůži. Kostýmní výtvarník je prý z jedné poloviny psycholog, který musí ovládat němý jazyk detailů. "Z každé maličkosti se snažím vytvořit si představu o povaze člověka. Všímáte si nejen toho, co má osoba na sobě, ale i jaký má oděv střih, z jakého je materiálu a zda nositeli sedí," popisuje Katarína a v její řeči je slyšet jen lehký nádech její rodné slovenštiny. Pečlivě prostudovala snad všechny dostupné dochované fotografie a záznamy. Masaryk na snímcích podle ní dává jasně najevo, že oblek pro něj je něco naprosto přirozeného.

Jan Masaryk (1886-1948)

Československý diplomat a ministr zahraničních věcí byl synem Tomáše Garrigua Masaryka. Část mládí strávil ve Spojených státech, první světovou válku u rakouské armády, druhou jako člen exilové vlády Edvarda Beneše. Všeobecnou popularitu si tehdy získal rozhlasovými relacemi Volá Londýn. Po válce byl ministrem zahraničí ve vládách, které již jasně sledovaly východní kurz. Během krize v únoru 1948 odmítl i přes nátlak podat demisi. Zemřel za dosud nevyjasněných okolností v noci z 9. na 10. března 1948 pádem z okna koupelny svého služebního bytu. Poslední vyšetřování  uzavřelo jeho úmrtí jako vraždu, pachatel neznámý.

"Choval se v něm, jako by měl na sobě župan nebo pyžamo. Jeho oblečení na první pohled působilo světácky. Jan v sobě měl kus bonvivána. Vždy si potrpěl na perfektní detaily, bezchybně uvázanou kravatu s jehlicí, decentní hodinky, kapesníček, manžetové knoflíčky," dodává.

Jeho přirozený cit pro oblékání vynikl zejména po druhé světové válce, kdy se kolem něj pohybovali komunističtí politici v nepadnoucích oblecích. Rychle vyrostlá garnitura v sobě odmalička cizelovaný smysl pro eleganci neměla.

Šatník prezidenta Edvarda Beneše, kterého ve filmu ztvárnil Oldřich Kaiser, vypráví o poznání jiný příběh. "Beneš byl mnohem subtilnější postavy, ale měl nesmírné charisma. Působil přísným, až pedantským dojmem. Střídmostí jeho kostýmu jsem se snažila vystihnout právě tento charakterový rys. Jeho obleky tak působí upnutěji, nemají moc detailů ani ozvláštňujících prvků," vysvětluje kostýmní výtvarnice.

Děj filmu se odehrává v době, kdy se Masaryk v exilu vzpamatovával z následků mnichovského diktátu. Stát, který jeho otec vystavěl, se mu rozpadl před očima. Katarína Štrbová-Bieliková tak měla za úkol pracovat i s odvrácenou stránkou Masarykovy osobnosti, kdy se uzavíral do svých frustrací. "Často je vidět, jak sedí ponořený hluboko v křesle. Sako nerozepnuté a celé shrnuté. To bývá známka toho, že se člověk snaží bránit před okolním světem a uzavírá se do sebe," domnívá se Katarína. Její slova o rozporuplnosti politikovy osobnosti potvrzuje i fakt, že Masarykovi byla v mládí diagnostikována hebefrenie, mírná forma schizofrenie.

Smokink je impossible

Zálibu v oblékání měl Masaryk vždy. "Ale zájem o módu rozhodně nezdědil po svém otci. TGM vždy vedle Jana působil mnohem asketičtěji a Jan byl z celé rodiny vždy nejlépe oblečený," domnívá se Katarína. To, co vypozorovala z fotografií, dokládají i další historické prameny. Při svém pobytu ve Spojených státech, kde Jan Masaryk − ne úplně dobrovolně − pobýval před první světovou válkou, do Prahy často posílal dopisy žádající matku o peníze na oblečení. "Smokink je impossible a kaiserrock (dlouhé sako vojenského střihu pro formální příležitosti − pozn. red.) je vyloučen. (…) Můj obchodní svět, který mi pomocí mých příbuzných a známých je otevřen, vyžaduje naprosto bezvýjimečnou reprezentaci," píše v dopise z roku 1906.

Masarykův byt

Sídlem ministerstva zahraničí se Černínský palác stal až v roce 1934. Právě tehdy architekt Pavel Janák vybudoval v jeho druhém patře služební ministerský byt. Prvním ministrem, který ho obýval, byl Kamil Krofta. Během druhé světové války sloužil palác jako sídlo Úřadu říšského protektora. Jan Masaryk se do bytu nastěhoval po svém návratu z exilu v roce 1945. Po Masarykově smrti byl byt zrušen a proměnil se v kanceláře. Do alespoň částečně reprezentativního stavu byl uveden až po sametové revoluci. Z původního vybavení se dochoval jen zlomek – koupelna ve stylu art deco a dodnes funkční rádio v pánské ložnici. Předsálí bytu ministerstvo využívá pro pořádání některých tiskových konferencí.

Nutno podotknout, že onen "obchodní svět" tehdy představoval nikterak prestižní post poslíčka u newyorské pojišťovací společnosti, kde mladý Masaryk po příjezdu do Ameriky sbíral první pracovní zkušenosti. "Byl jsem nejstarším a nejlépe oblékaným office boyem v Americe," řekl Masaryk americkým novinám v roce 1920, když vzpomínal na svůj pobyt za oceánem.

Jeho američtí příbuzní se rovněž se zdviženým obočím podivovali nad početnou a nákladnou garderobou, kterou si budoucí politik tehdy z domova přivezl. Obleky, které nosil, mu podle jeho slov záviděli i jeho o mnoho výše postavení šéfové.

"Masarykova rodina patřila k dobré společnosti a Praha byla až do druhé světové války velmi mondénní město. Dá se říct, že byla jen pár kroků za Paříží," vysvětluje Katarína, zatímco v prostorách bytu v Černínském paláci vybaluje kostýmy patřící filmovému Masarykovi.

Zaostat za originálem nemohl ani filmový svět. Veškeré převleky pro stěžejní postavy příběhu vznikaly na míru. Nestačí však pouze vzít dobové fotky a zanést je do krejčovské dílny. "Vždy jde o kompromis. Nemohu dělat pouhou kopii, protože ani Karel Roden není Jan Masaryk," poznamenává návrhářka. Silueta a detaily se u dobových kostýmů příliš nemění, zásadním rozdílem jsou používané materiály. V minulosti byly veškeré látky kvůli jiným způsobům úpravy mnohem tužší a tvrdší. Co by řekl na svůj filmový oblek skutečný Jan Masaryk?

"Divil by se, jak je neuvěřitelně lehký a měkký," odpovídá Katarína, přestože na pánské obleky použila ty nejpevnější látky, jež byly k sehnání. "Materiály z té doby většinou používat nemůžeme, podléhají zubu času a hmyzu. Nějaké se ale občas objeví. V minulosti jsem například používala látky, které se objevily v jednom domě u Domažlic. Dřívější majitelé v něm sklad s látkami zazdili a noví vlastníci ho objevili až náhodou při rekonstrukci," vzpomíná na vzácnou událost.

Stejně tak se ve většině případů u dobových snímků nedá při natáčení použít ani originální oblečení v dobrém stavu. Postava dnešního člověka se diametrálně liší od těch, kteří žili před padesáti a více lety.

"Lidé byli v první řadě mnohem subtilnější. Navíc se nosilo převážně oblečení do pasu, a pokud takové věci oblékáte celý život, tvar těla se tomu přizpůsobí. Dnešní děvčata se do dobových věcí většinou nevejdou," poznamenává. Záležet si ovšem nechává na botách. Předválečná elegantní móda si žádala jedině koženou podrážku. "Boty jsou sice po většinu času mimo záběr, ale ovlivňují držení těla a způsob chůze, celkovou eleganci," objasňuje Katarína, která se na filmu Masaryk již poněkolikáté pracovně sešla se svým manželem, předním československým kameramanem Martinem Štrbou.

K Janovi se opět vrátí

Právě její manžel může za to, že se spolu s celou rodinou ze Slovenska přesunuli do Prahy. V 90. letech tam "zuřil" mečiarismus a tamní filmový průmysl pokulhával. Z hlediska české kinematografie šlo o velmi dobré rozhodnutí. První příležitostí, kterou Katarína v Česku dostala, byly Želary Ondřeje Trojana. "Hodně jsem se bála, že to nezvládnu, že všechno nemůžu sehnat." S dvěma velmi odlišnými světy, protektorátním městem a horskou vesnicí, si nakonec poradila.

Pro Katarínu to přitom nebyl první přesun do Prahy. V patnácti se sebrala a z maloměsta na severu Slovenska se přesunula na pražský internát a začala studovat scénografii. Viděla se na divadle, její dědeček byl herec a divadelní prostředí jí bylo vlastní. "Často mě s sebou brával do divadla. Když jsem byla větší, řekla jsem mu, že bych chtěla být také herečka, a on se jenom usmál a říkal: ,Katuška, ty nemáš herecký talent, choď si kreslit.' Tak jsem kreslila a malovala," vzpomíná na své začátky.

Nikdy v sobě neměla zájem o módu jako takovou. Nebavilo ji lovit poslední trendy. Její rané vzpomínky jsou však spojeny s tím, co měl kdo na sobě. "Když jsem byla malá, chodil k nám na návštěvu strýc, který byl tehdy na vojně. Seděla jsem mu vždycky na klíně a pozorovala strukturu látky jeho uniformy. Úplně mě to fascinovalo," vypráví.

Po střední škole se vrátila na Slovensko a pokračovala ve studiích scénografie na univerzitě v Bratislavě. Tam se také seznámila se svým budoucím manželem Martinem, nositelem tří Českých lvů za filmy Je třeba zabít Sekala, Anděl Exit a Hořící keř. V Bratislavě začal i její další celoživotní vztah, tentokrát profesní, s režisérem Janem Hřebejkem, s nímž natočila řadu filmů od Horem pádem, Krásky v nesnázích, Kawasakiho růže až po poslední Učitelku.

K postavě Jana Masaryka se Katarína Štrbová-Bieliková brzy vrátí. S režisérem Ondřejem Trojanem spolupracuje na chystaném filmu s pracovním názvem Zdeněk Toman. Příběh se točí okolo prvního poválečného šéfa zahraniční rozvědky a jeho osudu v předvečer komunistického převratu. S jejím oblíbeným Janem se tak znovu shledají.

Za umožnění fotografování v bytě Jana Masaryka děkujeme Ministerstvu zahraničních věcí ČR.
Citace z Masarykovy korespondence jsou převzaty z knihy Jan Masaryk − Pravdivý příběh od Pavla Kosatíka a Michala Koláře.